Moravské divadlo v Olomouci vstoupilo do sezony 2014/2015 premiérou komedie autorské dvojice Romana Vencla a Michaely Doleželové. Po inscenacích „ze života“ Když se zhasne a Královny tak přichází třetí kus – Najdeme se na Ztracené, který si se svými předchůdci v ničem nezadá. A co víc, odehrává se přímo v současné Olomouci.
Inscenaci doslova táhnou představitelé dvou hlavních rolí. Vlasta Hartlová jako roztomile rezignující padesátnice a Josef Vrána coby její hystericky zmatkářský manžel jsou typickými figurkami, které můžeme potkat prakticky kdekoli. Nezklamali ale ani představitelé vedlejších rolí. Z nich nejvíce vynikají Vendula Fialová v roli Andrey – tohle rozhodně není typická hloupá blondýna! – a Tomáš Krejčí coby team leader a povinně nadšený kreativec Oliver. Oba herci jsou skutečně nadějemi olomoucké činohry, která po dlouhá léta spíše stagnuje. Z celého představení si ovšem divák nejvíce zapamatuje nejspíš Naděždu Chrobokovou v roli šéfky Ireny, která projevuje až podezřele hitlerovské sklony. V inscenaci prakticky nenajdeme nepovedený herecký výkon – výborní jsou i představitelé malých rolí. Ať už se jedná o fitness trenéra v podání Vojtěcha Lipiny, Petra Kubese, který je vskutku okouzlující mrtvolou, či Vladimíru Včelnou, jež v roli šílené jogínky dokazuje, že mateřská dovolená jí ani trochu neubrala na přesvědčivosti a půvabu.
Ztracený bar
Jakkoli scénografie obvykle nepatří k nejsilnějším stránkám Moravského divadla, Lucie Labajová v případě této inscenace dokázala doslova zázrak. Čtyři z pěti míst děje vynikají paradoxně svou šedivostí. Je to především kancelář firmy Venelík a spol., kantýna a nemocnice – ale i byt hlavních hrdinů rozjasňuje jen jediný barevný prvek v podobě lososového křesla. Jedinou výjimkou je tak bar Na Ztracené, který je vtipným nápadem – podobné uspořádání totiž najdeme prakticky v každém olomouckém baru. A navíc do něj vedou schody, což je pro Ztracenou ulici typické. Podnik je architektonicky i myšlenkově oddělen od zbytku světa. A právě proto se v něm dějí zázraky, které jsou možné snad jen v Olomouci.
A v podobném stylu jsou navrženy i kostýmy Hany Knotkové. Ve skutečnosti ničím nevynikají, jedná se o oblečení typických „kancelářských krys“, které potkáme v každém krajském městě a v Olomouci zvlášť. Výraznější je snad jen kostýmek Naděždy Chrobokové, pro který by každá manažerka vraždila. Ale právě ona všudypřítomná bílá a šedá postavy nejlépe charakterizuje. Jedná se přece o úplně obyčejné lidi, hrdiny inscenace, která pojednává o věcech, jež mohou potkat každého z nás…
Na hotelu v Olomouci
Mohlo by se zdát, že hudba nepřináší žádnou zvláštní invenci, vždyť autoři použili řadu známých šlágrů. Nicméně není tomu tak. Typický muzikálový kousek Teď královnou jsem já přece můžeme slyšet z rádia v každém podniku. A nádherná balada Szidi Tobias Na hotelu v Olomouci v podání Ivany Plíhalové patří ke scénám, na které se nezapomíná. Inscenace Najdeme se na Ztracené si nedělá ambice stát se hitem. Patrně nebude patřit ke kusům, které – ať už v pozitivním či negativním smyslu – vstoupí do historie Moravského divadla. Má však dva rysy, které ji činí výjimečnou. Tím prvním je skutečně inteligentní humor, který mezi dnešními ztřeštěnými a nesmyslnými komediemi rozhodně není samozřejmostí. A pak jednoznačně vztah k Olomouci. Divák, který k městu nemá vztah, mnoho narážek nepochopí. Dojem to sice nezkazí, ale je to škoda. Inscenace Najdeme se na Ztracené by mohla město propagovat. Je poctou místu, kde se snoubí šeď všedního dne s kouzlem hořkosladké atmosféry, které nemůžeme zcela porozumět – kouzlem, které je možné najít snad jen v Olomouci.
Moravské divadlo Olomouc – Roman Vencl a Michaela Doleželová: Najdeme se na Ztracené. Režie: Roman Vencl a Michaela Doleželová. Dramaturgie: Markéta Machačíková. Scéna: Lucie Labajová. Kostýmy: Hana Knotková. Hudební nastudování: Filip Tailor.
Premiéra 12. září 2014, recenze z reprízy 20. září 2014.
Foto: Pavel Malý
