Zpět na výpis článků

Na večeři přijde herec Národního divadla

Mýcení je další z řady výrazných inscenací Divadla Na zábradlí. Kmenová tvůrčí trojice Mikulášek – Viceníková – Štědroň tentokrát odkazuje k letošním šedesátým narozeninám legendární divadelní scény a slavným inscenacím z její historie. Konkrétně ke kultovní inscenaci Thomase Bernharda Ritter, Dene, Voss (1996), Divadelník (1999) a Náměstí Hrdinů (2003).

Rakouský spisovatel a dramatik Thomas Bernhard (1939–1989) je považován za jednoho z nejvýznamnějších německy píšících autorů, jeho inscenace stále vzbuzují rozruch, kontroverze a velká očekávání. Nejinak je tomu v případě Mýcení – při uvedení hry ve Vídni v 80. letech významný avantgardní skladatel Gerhard Lampersberg, předobraz hudebního skladatele Auersbergera, Thomase Bernharda žaloval a dosáhl úředního zákazu prodeje textu divadelní hry, na což Bernhard reagoval radikálním zamezením vydávání svých knih v Rakousku.

Divadlo Na zábradlí se opakovaně rádo trefuje „do vlastních řad“, do uměleckého prostředí, světa herců a intelektuálních kruhů (např. zdařilá inscenace Hamleti, která je stále na repertoáru divadla). Vytříbené a silně autobiografické dílo rakouského provokatéra, zpodobnění „umělecké večeře“ do tohoto konceptu zcela zapadá. Kriticky nešetří nikoho – všechny postavy, především hostitelská rodina Auersbergerových, jsou něčím příšerné a nesnesitelné, včetně samotného Thomase/autora/spisovatele. Všechny je obviňuje, osočuje, obnažuje a ironizuje. Všechny ty „směšné lidi“, o kterých autor říká, že je kdysi miloval.

Český realizační tým umístil děj do prostředí pražské umělecké scény, což ocení především zkušení divadelní diváci, kteří ve scénách plných ironie na adresu herce Národního divadla zachytí řadu různých narážek a kulturních odkazů. Hlavní témata, jimiž jsou přetvářka, předstírání, malost, intelektuální snobismus a egocentrismus či maloměšťáctví, však zůstávají, jsou a budou kdekoli na světě zcela univerzální.

Režisér Jan Mikulášek zdařile pracuje s principem opakování replik, avšak posunutých do nových souvislostí, do nových vztahových významů a generujících pomalu větší a větší škleb. Ten je pak v druhé části inscenace zhmotněn i maskou jakéhosi hororového monstra či Jokera, kterou na sebe postupně přebírají různé postavy bizarní společnosti. Představení postupně nabírá na intenzitě, skupina hostů na večeři je více a více rozložená, dekadentní, padá maska společenské přetvářky a dostává se k samé podstatě, když jednotlivé aktéry obnažuje – a to metaforicky i reálně. Nejdříve slovem (dialogy), pak obrazem (iritujícím snímáním ruční kamerou, kdy divák nahlíží takřka až na zubní kazy herců) a posléze dokonce postavy na jevišti vysvléká do naha. Toto obnažování jednotlivých vrstev – inscenováno chvílemi až brutálně – patří k silným a velmi účinným momentům inscenace. Výrazným prvkem je extravagantní scéna Marka Cpina, současné scénografické hvězdy. Cpinovy originální nápady stále dokáží překvapit, v Divadle Na zábradlí patří vždy k důležitým složkám inscenace, pomáhají velmi rychle nacházet klíč a cestu k postavám, jejich společenskému a psychologickému zařazení.

Herecký soubor Divadla Na zábradlí patří k tomu nejlepšímu, co pražská divadelní scéna nabízí. Tým je mimořádně vyvážený, nikdo příliš nevyčnívá, všichni spolupracují a vytvářejí společnou uměleckou vlnu, energii, která je v tomto divadle patrná při každém představení. Podařilo se sestavit silný herecký mechanismus. V případě Mýcení má hlavní slovo Honza Hájek, ovšem aniž by ostatní kolegy zastínil. Výtečný výkon na jevišti podává také Jakub Žáček i Petr Jeništa. Jana Plodková, Johana Matoušková, Magdaléna Sidonová – jejich ženské postavy jsou výrazné, významově přesné a často nemilosrdně zničující.

Za těch několik málo let, kdy v Divadle Na zábradlí působí umělecký tým vedený Petrem Štědroněm, se vyprofilovalo také jeho zkušené publikum, které ví, na co jde a to také (většinou) dostává. V případě Mýcení tomu tak rozhodně je. Publikum je poučené, reaguje, velmi dobře čte mezi řádky kritiku pražské umělecké scény, vyprázdněných a protivných pseudointelektuálních debat u další láhve vína. Toto publikum totiž tvoří účastníci přesně takových debat, proto se baví a proto také nemilosrdnou kritiku do vlastních (divadelních) řad nakonec přijímá. Místní „spílání publiku“ v tomto případě funguje! A funguje proto, že ho všichni jednou za čas potřebujeme. Stejně jako ho kdysi potřeboval Thomas Bernhard.


  • DIVADLO NA ZÁBRADLÍ Mýcení
  • Autor: Thomas Bernhard
  • Režie: Jan Mikulášek
  • Překlad: Marek Nekula
  • Dramatizace: Dora Viceníková a Jan Mikulášek
  • Scéna a kostýmy: Marek Cpin
  • Dramaturgie: Dora Viceníková a Petr Štědroň
  • Hrají: Honza Hájek, Petr Jeništa, Jakub Žáček, Magdalena Sidonová, Jana Plodková, Dita Kaplanová, Johana Matoušková a Václav Vašák

Premiéra 16. března 2018, psáno z reprízy 5. listopadu 2018.

FOTO: archiv Divadla Na zábradlí

Poslední články autora

Konzervativec káže v Komedii