Notice: Function _load_textdomain_just_in_time was called incorrectly. Translation loading for the acf domain was triggered too early. This is usually an indicator for some code in the plugin or theme running too early. Translations should be loaded at the init action or later. Please see Debugging in WordPress for more information. (This message was added in version 6.7.0.) in /home/www/divabaze.cz/www/divabaze.cz/wp-includes/functions.php on line 6121

Notice: Function _load_textdomain_just_in_time was called incorrectly. Translation loading for the email-encoder-bundle domain was triggered too early. This is usually an indicator for some code in the plugin or theme running too early. Translations should be loaded at the init action or later. Please see Debugging in WordPress for more information. (This message was added in version 6.7.0.) in /home/www/divabaze.cz/www/divabaze.cz/wp-includes/functions.php on line 6121
Kostýmní výtvarnice, scénografka a režisérka Kamila Polívková vítá profesní výzvy a s radostí je zdolává – Divábáze
Zpět na výpis článků

Kostýmní výtvarnice, scénografka a režisérka Kamila Polívková vítá profesní výzvy a s radostí je zdolává

Kamila Polívková patří k nejvýraznějším osobnostem současné divadelní scény. Vytvořila kostýmní výpravy a scénografie k desítkám inscenací, stále výrazněji se profiluje také jako divadelní režisérka. O návratu na scénu brněnského HaDivadla, 50. repríze oceňovaného monodramatu Skugga Baldur, o spolupráci s Dušanem D. Pařízkem, ale i o tom, jak náročné je naplánovat a skloubit pracovní aktivity Kamily-výtvarnice a Kamily-režisérky, se dočtete v následujícím rozhovoru.

Kamilo, aktuálně se pracovně vracíš do svého rodného a jistě milovaného Brna, začínáš zkoušet v HaDivadle. Co to bude?

V HaDivadle zkouším Prezidentky Wernera Schwaba. Jde o můj příspěvek do sezóny tematizující pojem „práce“ a zároveň návrat na tuto scénu, kde se doslova cítím jako doma. Po Macoše se znovu potkávám s vynikajícími herečkami Marií Ludvíkovou, Simonou Pekovou a Kamilou Valůškovou, pro které jsme taky tento titul vybrali. Po týdnu zkoušení mohu říct, že to bylo dobré rozhodnutí, ten text jako by jim byl napsán přímo na tělo. V současné době se čím dál víc diskutuje o blízké budoucnosti, kdy určité typy práce nahradí technologie a stroje, a my se tedy budeme muset v nabytém volném čase zaměstnat něčím jiným. Jenomže čím? Populace stárne, lidé se dožívají vysokého věku a ne každý je schopen trávit čas sám se sebou nebo najít smysl života v rozjímání. Jaké změny tato tendence přinese? Čím „naplnit“ čas? Co „dělat“, když už vás nikdo nepotřebuje? Naše Erna, Greta a Marjánka si takříkajíc zbyly a jediné, čím mohou opodstatnit svou existenci, je kromě snění především mluvení. V tomto kontextu se pro nás Schwabovo „fekální drama“ stalo ideálním materiálem. Premiéra bude 1. června.

Coby kostýmní výtvarnice pravidelně spolupracuješ s divadelním režisérem Dušanem Davidem Pařízkem, evropskou hvězdou německého divadla. Mohla bys připomenout vaši zatím poslední společnou premiéru?

V únoru tohoto roku jsme měli premiéru Dušanovy radikální úpravy Euripidovy Ifigénie v AuliděSchauspielhaus Bochum. V inscenaci účinkuje dohromady 6 lidí, a když říkám „lidí“, myslím to doslova. Ženy hrají mužské postavy, muži naopak ty ženské, v určité chvíli se to ale začne mísit… Jde totiž o docela důslednou úvahu nad proměnou mužských a ženských rolí v současném světě a řeší se tam primárně role oběti a pachatele bez ohledu na klasické archetypy, jež podle mého názoru už v dnešní západní společnosti docela zřetelně přestávají fungovat. Zapomeňme tedy na zobrazování ženy jako oběti a muže jako hrdiny, pojďme se na téma Ifigénie zaměřit optikou současnosti – to byl záměr a myslím, že se povedlo jej naplnit. Nutno říct, že podstatnou součástí úpravy je použití textů ze hry Elfriede Jelinekové Sportstück. Mě osobně fascinuje, jakým způsobem byl Dušan schopen nejklasičtějšího z klasiků propojit s nejradikálnějším z radikálů, aniž by to působilo násilně a chtěně, nebo třeba příliš okázale a efektně. Výsledkem je provokativní, místy velice vtipná a zároveň děsivá věc.

Tvou režijní práci lze vidět především v pražském Studiu Hrdinů. Co by nám v dohledné době na této scéně nemělo uniknout?

Ráda bych všechny pozvala na 17. dubna do Studia Hrdinů na 50. reprízu naší inscenace Skugga Baldur (recenze v rámci festivalu Norma zde) s Terezou Hofovou v hlavní a jediné roli. Moc se na to těšíme, protože mimo jiné přijedou i naši spolupracovníci z Islandu. Tento projekt totiž vznikl jako česko-islandská koprodukce a jde o dramatizaci Sjónova románu, který v češtině vyšel pod názvem Syn stínu. Je krásné, že se ta inscenace udržela tak dlouho a my jsme na ni docela pyšní. Nezdráhám se tedy říct, že stojí za to ji vidět.

Na podzim měl v Městských divadlech pražských premiéru Konzervativec (recenze zde) v tvé režii. Jde o výsledek spolupráce stejného tvůrčího týmu Zábranský – Polívková – Majer, který se osvědčil už při hře Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. S Konzervativcem ses po šesti letech vrátila do prostorů Divadla Komedie. Co tě k tomu vedlo a máš v plánu pokračovat v práci pro tuto scénu?

Vlastně to původně v plánu nebylo. Ozval se mi umělecký šéf MDP Michal Dočekal s tím, že by rád, abych režírovala v Divadle ABC, jenomže já mu v té chvíli nemohla vyhovět. Pak ale došlo ke změně ve Studiu Hrdinů, kde působím pravidelně, a shodou okolností mi taky David poslal text Konzervativce. Vzhledem k tomu, že hra vznikla ke stoletému výročí republiky, nabídla jsem panu Dočekalovi konkrétně tuto věc s tím, že by premiéra měla být právě 28. října. Jemu se ten nápad líbil a nabídl mi prostor Komedie. Potěšilo mě, že budeme znovu otevírat tuto scénu právě my. Je to jedno z nejkrásnějších divadel, které znám, a vracela jsem se tam ráda. Co bude dál, nevím. Nikdo se mnou o další práci pro tuto scénu zatím nejednal.

Vídeňský Volkstheater v lednu uvedl premiéru hry Krále Otakara štěstí a konec s hercem Karlem Dobrým v hlavní roli. Režíroval Dušan David Pařízek a ty jsi autorkou kostýmů. Jak se tato spolupráce povedla a jaké byly reakce vídeňského publika na Karlův výkon?

Musím říct, že mě ta práce skutečně bavila a těšila, ale přiznám se, že jsem netušila, co Dušanova interpretace tohoto starého a nutno říct propagandistického textu může ještě ve 21. století (a v německy mluvícím divadelním prostředí!) vyvolat. On sám během zkoušení poměrně často říkal věty typu „za tohle mě ukamenují“ nebo „to se nebude líbit“ a já to brala s velkým nadhledem. Po premiéře byla ovšem inscenace okamžitě označena za skandál, vzbudila vášnivou diskuzi a stala se na nějakou dobu jednou z deseti „must see“ inscenací podle významného kritického webu nachtkritik.de, který monitoruje všechny inscenace vznikající v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Stalo se z toho velké politikum, Rakušané evidentně ještě ani tuto svoji vzdálenou minulost nemají pořádně dořešenou. Stačí, když jim někdo připomene, že jejich „otec zakladatel“ Rudolf I. Habsburský nebyl Rakušan, ale Švýcar. A to je v kontextu proměny úhlu pohledu na habsburský národní mýtus, který Dušan svou inscenací Rakušanům způsobil, nakonec to nejmenší. Karla rakouští a němečtí recenzenti označují za „charismatického alfasamce“. Dovolím si říct, že je tato práce po všech stránkách velice úspěšná, a to mi dělá obrovskou radost. Jsem pyšná, že můžu být takových projektů součástí.

Je inscenace Krále Otakara štěstí a konec dostupná také českým divákům?

Výjimečně i těm nemluvícím německy, je totiž opatřena českými (i anglickými) titulky. Vedení Volkstheateru tedy počítá s tím, že je tento titul atraktivní i pro české publikum – týká se významné osobnosti české historie, titulní roli hraje slavný český herec a režíruje mezinárodně úspěšný český režisér. Já být divákem, hned jedu!

Zdařile střídáš režírování s prací výtvarnice na prestižních domácích i zahraničních scénách, jak náročné je zvládat obě profese na tak vysoké úrovni? Nakolik musíš dopředu plánovat svůj pracovní rok?

Plánuji většinou tak rok a půl dva roky dopředu. Začnu spoluprací s režisérem Dušanem Pařízkem, tedy pracovní náplní Kamily-výtvarnice, protože v německy mluvícím prostředí se plánuje s velkým předstihem. Zbývající čas pak rozdělím mezi projekty Kamily-režisérky. Moje domovská scéna je Studio Hrdinů, tam dělám jednu režii ročně, a pokud mi zbývá čas navíc, ráda pracuji v brněnském HaDivadle, v příštích dvou sezónách mě pak čeká spolupráce s Národními divadly v Praze a v Bratislavě. Nebudu říkat, že to není náročné, ale já svou práci miluju a jsem typ člověka, který se rád vystavuje výzvám a cestování už se pro mě stalo životním stylem. Mimo jiné mě tento způsob života naučil nebát se změn a minimalizovat své životní potřeby, což považuji za velké pozitivum.

Společně s tvým uměleckým partnerem Dušanem Davidem Pařízkem jste se jako jedni z mála dokázali prosadit a výrazně uspět v divadlech v německy mluvících zemích. Jaká vládne mezi divadelními tvůrci v Německu a Rakousku atmosféra a jsou patrné nějaké aktuální trendy?

„Venku“ vnímám mnohem větší konkurenci a tlak na úspěch a s tím spojenou zodpovědnost, zároveň ale taky větší schopnost projevit respekt a uznání v případě, že se daří. Vzhledem k rozsáhlosti a rozmanitosti německého divadelního trhu každý vnímá a ví, že co je dnes samozřejmostí, už zítra nemusí platit. Všechno se neustále díky jinému systému vedení divadel mění, a to udržuje všechny zúčastněné ve střehu. Není zvykem usínat na vavřínech nebo trávit v jednom divadle celá desetiletí. To prostředí je samozřejmě pak velmi živé a inspirující, proměnlivost divadlu svědčí. Trendy se mění stejně jako všechno ostatní velmi rychle, oceňuje se tedy mnohem víc než u nás osobitý styl, režijní rukopis, čitelné směřování, sledování určitých (aktuálních) témat, kontinuita. Odlišnost vnímám i v tom, že trendy neurčuje jen mládí. Mladý ještě neznamená zajímavý nebo dobrý. Nedávno jsme měli už zmíněnou premiéru v Bochumi, kde je novým uměleckým šéfem legendární režisér Johan Simons. Tomuto dvaasedmdesátiletému pankáči z Nizozemí a jeho mezinárodnímu týmu se podařilo během několika měsíců vrátit tuto scénu – poté co tam začínal Claus Peymann a úspěšně působil Peter Zadek – mezi nejsledovanější adresy. Jeho soubor je skutečně multikulturní a pestrý, co se týče jak jazyků, tak barev pleti. To mi připadá jako podstatný a nutný trend – pokud má být divadlo odrazem reality a zrcadlem společnosti, nemůžou se přece na jeho jevištích v zemi jako je Německo pohybovat pouze krásní lidé bílé pleti hovořící dokonalou Hochdeutsch. To by bylo čiré pokrytectví a je dobře, že se to mění. Jen houšť! Těším se, až se tento trend dostane i na česká jeviště. To už ale podle mě budou na německých scénách účinkovat i mimozemšťani (smích).

Na závěr tě poprosím o tip na tři divadelní inscenace, které bychom podle tebe letos rozhodně měli vidět.

Die Edda v Hannoveru, cokoliv, co je možné vidět od Thorstena Lensinga a samozřejmě König Ottokars Glück und Ende ve vídeňském Volskstheateru!


FOTO: archiv Kamily Polívkové, Studia HrdinůVolkstheateru

Poslední články autora

Konzervativec káže v Komedii

Na večeři přijde herec Národního divadla