Poslední premiéru sezony 2012 / 2013 uvedlo olomoucké Divadlo Tramtarie v květnu. Umělci si vzali nelehké sousto – hru Jedlíci čokolády Davida Drábka. Novou inscenací režiséra Konráda Popela vzdali hold dramatikovi, o jehož legendárním olomouckém studiu Hořící žirafy se dodnes mluví. Za výsledek se nemusí stydět ani Divadlo Tramtarie, ani David Drábek sám.
Černo-hořká komedie vypráví o nás všech – o looserech, kteří mají většinu života pocit, že se nic zajímavého neděje, že jsou osamělí, že je nic dobrého nečeká. V případě Jedlíků čokolády jsou určitým způsobem ztracené všechny postavy v čele se třemi sestrami. Jedna je tak tlustá, že tráví svůj život v posteli, druhá se bojí vycházet z bytu a třetí o ně otrocky pečuje. Kromě nich je tu jeden charitativní pracovník, jeden milovník psů a jeden notorický sebevrah. Na všechny pak dohlíží Buddha. Tyto postavy zažívají nejrůznější dobrodružství, seznamují se, stávají se z nich páry nebo se rozcházejí. Prostě typická ,,drábkovská komedie“ plná zoufalců, podivných figurek a odkazů na populární kulturu.
Relativně nejnormálnější postavou je Helena v podání Dáši Rybářové. Mladá žena, která se stará o své dvě nemožné sestry a touží po lásce. Tu také nakonec potká, i když možná jinou, než si představovala. Rybářová hraje příjemně civilně, její Helena dělá dojem běžné ženy, se kterou se můžeme setkat každý den. Hostující Ivana Plíhalová v roli Rózy podává svůj standardní výkon, který neurazí ani nenadchne. Její postava má vtipné repliky, možná proto na sebe strhává pozornost, kterou by si v případě Jedlíků čokolády zasloužili spíše jiní. Trojici hereček doplňuje Petra Konvičková jako Valerie. Její kouzelná naivita vyvolává nevěřícné vrtění hlavou a úsměv na tváři. Úsměv se změní v nekontrolovatelný smích s příchodem Ludvíka v podání Marka Zahradníčka. Herec vyvádí bláznivé pohybové kousky a i jeho repliky jsou velmi povedené. („Netancuji často nahý na tramvajové zastávce.“ „Napil jsem se z bidetu! Ale proč?!“) Jeho role je patrně nejnáročnější jak fyzicky, tak výrazově. Majestátně znuděný je Buddha v podání blahosklonné Jany Posníkové. Miroslav Černý a Matěj Mužík v rolích Jana a Samuela už jen doplňují soubor figurek a nejsou příliš výrazní.
Scéna Jaroslava Čermáka je – jako vždy v případě Divadla Tramtarie – velmi jednoduchá. Tvoří ji v podstatě jen postel a jakési zlaté „hnízdo“, ve kterém se rozvaluje Buddha. Významné a zajímavé jsou rekvizity – například sádrový pes Pan Majer, černý kus látky alias mrtvý krtek nebo všudypřítomné třpytky. Originálním nápadem jsou pak popruhy přilepené na okraje jeviště – v případě potřeby vypadají jako psí vodítka. Nesmí samozřejmě chybět čokoláda, ať už v podobě tyčinek, které Róza schovává pod postelí, nebo sladkého dortu. Tramtarie dodržuje svou tradici scény, která je nenáročná, ale plná originálních nápadů – za všechny může být jmenována postel, která se v průběhu děje promění v auto. Herci ostatně často propojují jeviště s hledištěm, oslovují diváky, procházejí se mezi nimi, Valerie dokonce při hledání člověka, kterého by mohla zachránit, vleze doslova mezi sedadla a plazí se mezi diváky s elegancí pavouka.
Pro kostýmy (rovněž Jaroslav Čermák) taktéž platí heslo „čím jednodušší, tím lepší“. Brusle a těhotenské šaty Heleny působí zcela přirozeně a doplňují civilní výkon herečky. To samé platí pro Valerii, jejíž dětská zástěrka jen podtrhuje její naivitu mládí a idealistický náhled na svět. Výraznější kostým má ještě Buddha; je celý ve zlatém a zlatě natřenou má i tvář. Soubor kostýmů doplňuje ještě růžový oblek Supermana a zcela civilní oblečení ostatních postav.
Divadlo Tramtarie je třeba ocenit za dva faktory, které provázejí každé místní představení. Tím prvním je pravá divadelní tma a herci, kteří se v ní výborně orientují a druhým je výběr hudby, který působí až halucinogenním dojmem. Ať už je to hudba Martina Peřiny v Jedlících čokolády, Terezy Koláčkové v Janě Eyrové nebo Ondřeje Biravského v Nikitě, vždy se k inscenaci stoprocentně hodí, je úderná, rytmická a přitom nesmírně něžná. To samé se dá říci i o režii Konráda Popela; Jedlíci čokolády jsou jeho pátou tramtarijní premiérou.
Divadlo Tramtarie ukončilo svou devátou sezonu se ctí. Jedlíci čokolády byli uvedeni dvakrát a jistě si získají diváky i v jubilejní desáté sezoně 2013/2014. „Veselými komediemi jsme chtěli naučit lidi chodit do divadla. Během několika posledních let jsme se propracovali i k vážnějším věcem, ze kterých máme velmi dobrý pocit,“ říká ředitelka divadla Petra Němečková. Má pravdu. Jedlíci čokolády totiž nejsou ani tak komedií, jako hrou ze života. Vypráví o starostech a radostech nás všech, o malých sebevraždách, které na sobě i na jiných pácháme každý den, o běžné lidské existenci, plné problémů i nadějí. Je to inscenace hořkosladká jako ta nejlepší švýcarská čokoláda.
Divadlo Tramtarie – David Drábek: Jedlíci čokolády. Režie: Konrád Popel. Dramaturgie: Lenka Jorníčková. Scéna a kostýmy: Jaroslav Čermák. Hudba: Martin Peřina. Světla: Aleš Hejral.
Premiéra 11. 5. 2013, psáno z reprízy 29. 5. 2013
Autor fotografií: Markéta Rosendorfová
