Poslední festivalový den Divadelní Flory jsme strávily v milé společnosti tváře letošního ročníku Lucie Trmíkové. Na festivalu odehrála pět představení dvou inscenací a klavírního recitálu. Po tomto festivalovém maratonu jsme spočinuly u kávy v Divadle na cucky a povídaly si o poezii, hudbě, herectví, tvorbě, tanci i inspirativních snech.
Jaké pro Vás bylo být tváří festivalu? Neznevórzňovalo Vás, že jste všude vidět?
Mě to vůbec neznervózňovalo. Když mě Petr požádal, abych byla tváří letošní Flory, cítila jsem to jako poctu. Vůbec jsem nezaváhala, protože ten festival znám a věděla jsem, čeho budu tváří. Určitě bych do toho nešla, pokud bych festival neznala. S Petrem Nerušilem jsem se setkala už dříve, tak jsem věděla, že se toho nemusím nijak bát. Vizuál festivalu je skvěle udělaný. Baví mě, jak vypadá, a to je ještě další bonus. Je trošku zvláštní takhle na sebe všude narážet, ale mně to nevadí. Vlastně mi to přijde moc krásný. A ty fotografie se opravdu povedly. Na konci festivalu jsem od fotografa Ondřeje Hrušky dostala dárek, složku s těmi nádherně udělanými portréty na krásném papíře. Tak si vezu domů i památku. Mám z nich velkou radost.
Na festivalu jsme Vás vídávali nejen na mnoha fotografiích, ale také ve třech různých inscenacích, ve třech různých polohách.
Já bych chtěla prvně předeslat to, co jsem říkala už v rozhovoru do zpravodaje. Reynek není inscenace. Je to pokus dostat se spolu s diváky do stavu jakéhosi ztišení. Skrze verše, které mě silně oslovují a skrze Dohnalovu hudbu, kterou mám strašně ráda a se kterou souzním. To je důvod, proč to děláme. Navíc je to pocta Reynkovi. Říkám tomu „pozdní sběr“, protože tam jsou věci z inscenací, které vznikaly třeba i před dvaceti lety. Martin je během těch let zhudebňoval do různých inscenací a já k nim přidala ještě další texty od Reynka a Čepa, které zhudebněny nejsou. Nutno dodat, že tvar recitálu se s každou reprízou mění; pořád se vlní a sleduje naši aktuální tvorbu.
Je zřejmé, že k Reynkovu dílu máte opravdu osobní vztah. Je Vám některá z inscenací uvedených na Floře bližší než jiná?
Reynek je pro mne meditace, takže bych to vůbec nesrovnávala. Pokud bych ale měla srovnat Pustinu a Soukromé rozhovory, raději bych k tomu připojila ještě i Médeu. Ta sice nebyla na festivalu, ale nedávno jsme s ní v Olomouci hostovali v Divadle na cucky. Ač to zpočátku nebyl dramaturgický záměr, zpětně nám došlo, že je to trilogie. Všechny tři inscenace se točí kolem nějakého středobodu, který nás zřejmě všechny zajímá. Nemůžu říct, v čem se cítím nejlépe, protože každá inscenace vyžaduje jiné herecké prostředky i jiné emoční nasazení. Asi bych je ale mohla posoudit podle míry vyčerpání a emočního výdeje.
Po Pustině jsem unavená nejmíň, protože když tančí kluci, tak si můžu odpočinout (smích). Moje postava v Pustině má velké výrazové výkyvy, od maximálního ztišení k maximální možné expresi. Ale tím, že inscenace má kromě herců mnoho dalších vrstev – tanec, hudba, zpěv – a nestojí vše na hereckém výkonu, není to tak vyčerpávající, rychleji to ze sebe po představení setřepu. Soukromé rozhovory mě vždycky strašně energeticky nabijí, protože mám obrovskou radost z toho, co všecko jsme si s Martinem byli schopni vzájemně dát. Ze hraní Soukromých rozhovorů mám vlastně rozkošnou radost, přestože je tam strašně moc bolesti.
Asi nejvíc jsem ale vyčerpaná z Médey. Pouštím se tam na tenký led – kam až lze v rituálu a v jeho užití na divadle zajít. Párkrát se stalo, že jsem se během zaklínacího monologu ocitla za jistou hranicí a musela jsem si říct: „Pozor! Stop! Hraješ a už nemůžeš dál.“ Najednou jsem se cítila ve stavu, kdy to už vládlo mnou a ne já tím. Což se vám na divadle nesmí stát. Ještě chvíli a Hekaté by si se mnou dělala, co by chtěla, ale racio mě včas zastavilo. Herectví je tam tolik vyčerpávající možná i tím, že je Médeia tak krutá. Její zoufalství ze zrady je přetaveno do tak velké nenávisti, že tam není ani záblesk naděje. Takže po Médei jsem opravdu hodně unavená, ale zároveň je to pro mne manifest. Možná i proto, že to pro mne byla taková ženská odpověď na inscenaci Orestes, při které jsme se seznámili s Honzou Nebeským a Davidem Prachařem v Činoheráku v roce 1991. Já jsem celou tu dobu – což je 27 let – měla touhu udělat s Honzou zase jednou antiku. Orestes byl hlavně o chlapech a Médeia je hlavně o mně. Je to teda strašný, že se ukazuji i tímhle způsobem, že i tohle jsem já (smích), ale je to pro mne dost osobní a jsou tam i hodně osobní texty.
Osobní rovina je ve všech dílech hodně patrná. Přijde mi, že s Janem Nebeským nechcete vypovídat o světě, že skrze umění mluvíte spíše o sobě samých. To v současnosti není příliš časté. Vždyť i na letošní Floře se umělci často vyjadřovali k něčemu společenskému, politickému.
Ano, ke globální situaci. K tomu, co lidstvo… ale já to neumím. Nebo ne – obdivuju, když to někdo dělá, ale není to vůbec moje cesta. Vím, kde je moje síla a nemám potřebu to zkoušet jinak. Ráda pracuju se svým vnitřním materiálem, se svou zkušeností, se svými emocemi, představivostí, čerpám ze svých osobních zážitků a ze vztahů, které jsou pro můj život zásadní. Mám ráda, když se to takto prolíná. K politickému divadlu nemám vůbec blízko. Vím, že divadlo je pro tento způsob komentáře skvělý nástroj, ale mě přitahuje ona osobní rovina.
Pak právě pro mne odpadá nebezpečí, dalo by se říci, lživosti.
Ano, pózy! Když se díváte na Ingmara Bergmana, celé jeho dílo je jenom reflexe jeho traumat, která se však vlastně týkají celého světa. Ale to, z čeho čerpá, ten materiál, je prostě jeho vnitřní svět. Neřeší globální problémy. Já prostě věřím tomu, že když něco hýbe mnou, tak není možné, aby se to nedotklo ještě někoho dalšího. Nevím, jestli jich ten večer bude šedesát nebo šest. Věřím ale, že se s někým setkám, když budu otevřená a upřímná ve svém sdělení. Na někoho to funguje a na někoho ne. Někdo je bez sebe nadšením z toho, že se někdo vyjádří k naší neútěšné politické situaci a já nic. Ale tak to prostě je. Každý jsme jiný. Vždyť to je pěkné v té pestrosti, ne?
Nyní jedna otázka právě k pestrosti. K přesahům do jiných uměleckých oborů. Například inscenace Pustina je velkou fúzí. Překlenuje vše. Tanec, zpěv, hudbu, poezii… Již potřetí jste spolupracovali se souborem 420PEOPLE. Jak se stavíte k pohybu a tanci v divadle? Nebo konkrétně v činoherním divadle, pokud se mu tak dá ještě říkat.
My jsme se 420PEOPLE dělali nejdříve Peklo – Dantovské variace, které bylo před několika lety taky na festivalu v Olomouci. Potom to byl Orfeus, venku u Vily Štvanice, a teď Pustina. Teď budu chvíli vtipkovat, ale trošku je to pravda. Pro mě jsou tato představení fajn v tom, že si odpočinu, když ostatní tančí… To už jsem vlastně říkala (smích). Většinu inscenací táhnu vlastně durch, od začátku až do konce. V Pustině ale můžu vždycky vydechnout a koukat se na kluky, jak krásně tančí (smích). Ale jinak mě to strašně baví. Je přece nádherné, když to téma můžete sdělit ještě skrze umělce, který se vyjadřuje úplně jinak než vy. Proto je například v Médei malíř. Vždycky se dívám na obraz, co Igor zase namaloval, a jsem úplně nadšená, jaká je to další obrovská přidaná hodnota k tomu, co jsme se na jevišti snažili předvést a říct. A s tanečníky je to úplně to samé, protože pracují se svými specifickými prostředky. Herec sice pracuje taky s tělem, ale úplně jinak než tanečník. Fascinuje mě se koukat, jaké další bohatství se vlastně může objevit. Moc mě to baví a hlavně! Vašek Kuneš je tak boží člověk, že je velká radost s ním spolupracovat. Jednak je krásnej a fakt hodně sexy (smích) a jednak je úplně normální; takovej obyčejnej a příjemnej. A ještě umí to, co dělá. Takže – co víc si přát?
Vnímáte ve vztahu divadlo – tanec, že se dá pohybem a tancem sdělit něco, na co slova už nestačí, nebo jsou to pro Vás dva plnohodnotné prostředky sdělení?
Cítím, že jsou to dvě plnohodnotné cesty. Že já mám k dispozici něco, co nemají oni a oni mají k dispozici něco, co nemám já. A když se spojíme, můžeme pak o to silněji působit.
A to samé umocněné působení je vlastně i s hudbou a zpěvem. V Pustině a samozřejmě v Reynkovi jsme mohli poslouchat váš krásný zpěv.
To je díky Martinu Dohnalovi. Já jsem měla na DAMU ze zpěvu docela trauma, protože jsem měla učitelku, která mě hodně stresovala a furt se tvářila, že nejsem dost dobrá. Takže jsem si v sobě vypěstovala pocit, že samozřejmě umím zpívat, ale že se s tím raději nebudu nikde ukazovat. Při první inscenaci, co jsme dělali spolu, to byla Marta o Martě Robin, pro mě Martin Dohnal napsal asi pět árií. Vyděsilo mě to, ale Martin mi dal obrovské sebevědomí. Ukázal mi, že umím zpívat. A teď mě zpívání moc baví. Je to ale taky kvůli tomu, že jsme si s Martinem tak sedli a rozumíme si v tom, co chceme sdělit.
U Reynka mi hudba přišla velmi těžká, že bych se v ní měla problém orientovat.
Je velmi těžká. Je to těžké i na zpívání a jsou to hodně komplikované tvary. Jen ve dvou se sloky opakují a zpívá se stejná melodie. Jinak je každá árie od začátku do konce jiná. Žádné sloky. A všechno zpaměti. Vlastně je ale mám už docela pod kůží. Tím, že se nejedná o nové věci, ale jsou už dlouho opakované, tak se v tom zpěvu cítím hodně svobodně.
Je myslím taky velká trefa, že Martin přišel do týmu. Máme podobná témata a považujeme za důležité podobné věci. V rámci spolku Jedl s Martinem organizujeme taky přednášky o hudbě a filmu, což je další přidaná hodnota k té naší divadelní činnosti. Je to něco nádhernýho, protože jeho vzdělání je neuvěřitelně široký a dokáže dávat hodně věcí do souvislostí, takže si je dokážete zapamatovat a máte z toho radost. Třeba moje osmnáctiletá dcera říká, že jí ty přednášky dávají víc než celý gympl – a to je perfektní. Tak v tom bych chtěla taky dál pokračovat. Vzniklo to tak, že mi bylo líto, že bych ho měla poslouchat jenom já samotná v autě, když jedeme na zájezd.
Kromě herectví a zpěvu se na inscenacích podílíte jako autorka scénářů. Zatím je režíroval vždy Jan Nebeský. Dokážete si představit, že by toto Vaše dílo, do kterého jste se vložila, nastudoval někdo jiný?
Nevím. Pro mě je to hodně spojené s Honzou. Jako umím si to představit. Proč ne. Ale ještě jsem to nezkusila, protože zatím mi vždy přišlo nejlepší udělat to s tím Honzou. Kdyby mi řekl, že ho to téma zrovna moc nebere, tak bych šla za někým jiným. To já zase na něm nejsem tak rigidně závislá, že to musí dělat jedině on.
Měla jsem spíše na mysli, že byste scénář předala někomu jinému, ať si s ním dělá, co chce.
Jako že by to pak dělal úplně sám, jo? No tak to si neumím moc představit (smích). To by bylo těžký. Na to asi nemám. Uvidíme (smích).
Když děláte koláže textů nebo nějakou dramaturgickou práci, je pro vás důležité mít onen dramaturgický odstup, aby byl člověk „třetím okem“, nebo se do díla snažíte ponořit, aby v něm byla zjevná zainteresovanost?
Určitě to druhý. Ale tam je obrovská výhoda to, že jsme spojení s Honzou. Už od začátku probíhá práce vlastně ve dvojici. Já vytvořím první verzi z materiálů, které si k tomu seženu a které mi Honza dodá a řekne: „Hele, to se mi taky zdá, že by se toho mohlo týkat.“ Já jsem takový studijní typ a ráda si věci opravdu nastuduji. Všechny souvislosti i různé autory. Tak to vše přes sebe úplně bez odstupu přecedím a potom dám první verzi číst Honzovi. A on samozřejmě řekne: „Tohle funguje, tohle nefunguje. Tady se mi zdá, že něco chybí a tohle je tady zbytečný.“ A potom můžeme polemizovat a na základě toho se pak udělá druhá verze a ta už je většinou finální. Během zkoušení se ale klidně ještě dodávají další texty. Já třeba ráda pracuju se sny a teď jsem udělala scénář, který je takovým průnikem díla Georgese Bernanose. Celé se to jmenuje Zlý sen, což je vtipný, protože já jak ráda přidávám své sny do textů, tak sem jsem zatím žádný nedala. A zrovna včera jsme si s Honzou telefonovali a já si stěžovala, že tam žádný sen není a on povídá: „Neboj, však on tam bude, on se ti ještě nějaký bude zdát.“ To je vždycky nádherný, že to není uzavřený. Sice je to hotový scénář, herci už ho dostali, ale pořád je otevřený tomu, co se objeví, tomu, co se mi ještě bude zdát (smích).
Tak Vám přejeme produktivní spánek a zajímavé sny!
Rozhovor vedly Tereza Richterová a Lubica Omastová
FOTO: Facebook Divadelní Flory