Moravské divadlo Olomouc uvedlo 13. dubna 2012 hru Henrika Ibsena Stavitel Solness. Text o „zápase nebe a pekla o duši nadaného člověka“ patří k nejsložitějším dramatům norského autora. Ibsena je velmi těžké rozluštit a v dnešní době ho málokdo pochopí. Moravské divadlo v úkolu podat hru modernímu divákovi příliš neuspělo.
Úspěšný stavitel Halvard Solness má vše, co si jen může přát – peníze, úspěch, obdiv. Zaplatil za to však osobním štěstím, prožívá rodinnou krizi, zahořkl a bojí se mladé generace, která ho může ohrozit. Když je mu nejhůř, přichází na scénu mladá dívka Hilda Wangelová, které kdysi dávno, jako malé holčičce, slíbil, že jí vybuduje království. Teď je Hilda zde a žádá to, co jí patří. Solnessovi tato žena změní život, zamiluje se do ní. Poznává krásu a lásku. Zjišťuje, že pro něj ještě čas nekončí. Okouzlený láskou si troufá na věci, které dříve nedokázal. Za krátkou chvíli štěstí však zaplatí cenu nejvyšší.
Při derniéře se na jevišti poprvé setkali Petr Kubes a Tereza Richtrová. (Kubes obvykle hrál s alternující Klárou Klepáčkovou, Richtrová s hostujícím Josefem Vránou.) Společně vytvořili neobyčejnou dvojici, jakou Moravské divadlo už dlouho nezažilo. Kubes však kupodivu nepodal svůj standardně stoprocentní výkon, na rozdíl od předchozích repríz působil křečovitě a unaveně. Očividné přehrávání a zbytečná dramatizace jeho výkonu také nepřidaly. Naopak Tereza Richtrová, dosud spíše nenápadná herečka v pozadí, s rolí Hildy doslova rozkvetla. Její křehkost a neuchopitelnost, dobře uplatněné už v Arabské noci, dodaly této postavě zcela novou dimenzi. Její Hilda se směje a pláče, švitoří jako ptáček, je mladá a plná života – není těžké uvěřit, že se pro stárnoucího stavitele stala vzpruhou. Nejvýraznější výkon pak podává Naděžda Chroboková jako Alina Solnessová – žena, kterou potkala nejhorší tragédie, jež může ženu vůbec potkat – smrt dětí. Chroboková je vynikající tragická hrdinka, srozumitelně podává žal i sžíravou ironii. I ona ale postupem času začala přehrávat a místo soucitu už její postava vyvolávala u diváků spíše vztek. Příjemně sarkasticky pak působí Jaroslav Krejčí v roli doktora Herdala, který doplňuje milostný čtyřúhelník a Alinu Solnessovou tajně miluje. Standardní vyrovnaný a kvalitní výkon podává Josef Bartoň jako Knut Brovik. Překvapila i Vendula Fialová v roli sekretářky Kaji Fosliové; její výkon se od premiéry výrazně zlepšil. Nepovedeně a nevěrohodně naopak působí Jiří Suchý z Tábora jako Ragnar Brovik. Dojem zbytečnosti dělají „omládlé“ postavy v retrospektivách – inscenace je díky tomuto motivu překombinovaná. Herecké výkony jsou nevyrovnané a s výjimkou dvou hlavních ženských rolí spíše nevydařené.
Nejvýraznějším rysem inscenace se stala poněkud konstruktivistická scéna s dřevěnými věžemi sahajícími až vysoko do provaziště. Scéna tím získává nový rozměr, působí skutečně plasticky. Solnessův ateliér plný starého nábytku, poházených papírů, suchého listí a knih působí skutečně seversky. Odráží stárnutí svého majitele a jeho strach z mládí, o kterém Solness opakovaně mluví. Stylově zaprášený nábytek, architektonické plány, to vše je důkazem konzervativních názorů, nesnášenlivosti a jakéhosi pokrytectví, do kterého vtrhne Hilda jako svěží vítr. Zdařilé a strach nahánějící jsou výškové stavby, například dřevěná věž Solnessova nového domu. Při její „výstavbě“ je použita těžká jevištní technika. Halucinogenní kouř, vycházející z průduchů, pak atmosféru ještě více vyostřuje.
Kostýmy působí až zbytečně nevýrazně – všichni muži mají jen různé formy obleku, nepříliš výrazné a ničím výjimečné. Ženské kostýmy se však velice vydařily. Hildiny žluté šaty dokreslují její veselou a laskavou povahu a příjemně se na ně dívá. Důstojně a vážně pak působí černá saténová sukně Aliny Solnessové v kontrastu s něžnými bílými šaty Lenky Kočišové, která hraje mladou Alinu. Doslova barevný šok pak znamená ostrý a náhlý kontrast bílé halenky a červené košilky Venduly Fialové.
Vrcholem inscenace je hudba Vladimíra Franze. Motiv varhan dává Staviteli Solnessovi duchovní dimenzi a jakousi dramatickou přísnost. Hudba je sytá, silná i něžná zároveň, přináší úlevu i napětí. Spolu se scénou je jednou z nejsilnějších složek celé inscenace.
Stavitel Solness je hra náročná a možná i trochu nesrozumitelná. Pokud má být inscenována dnes, vyžaduje řadu změn a škrtů, výraznou modernizaci. Je-li memorována doslova, mění se v nudnou konverzačku. Moravské divadlo se tomuto klišé bohužel nevyhnulo. Zdejší Stavitel Solness je úchvatný na pohled a poslech. Scéna, hudba a výkon Terezy Richtrové však celou hru nezachrání. Při nevýraznosti a rozpačitosti inscenace překvapuje, jak mohla vydržet na repertoáru rok. Nyní tedy nastává derniéra. Konečně.
Moravské divadlo Olomouc – Henrik Ibsen: Stavitel Solness. Režie: Michael Tarant. Dramaturgie: Milan Šotek. Scéna: Tomáš Moravec. Kostýmy: Klára Vágnerová. Hudba: Vladimír Franz. Premiéra 13. 4. 2012, psáno z derniéry 28. 5. 2013
