Zpět na výpis článků

Lekce (nejen) ze života umělce

Novelu Klaunovy názory napsal německý spisovatel Heinrich Böll roku 1963. Zachycuje vykořeněnou poválečnou německou společnost v 50. a 60. letech skrze osobní příběh outsidera – komika Hanse. Setkáváme se s ním ve chvíli, kdy se s ním právě rozešla dívka kvůli jinému a on se s tímto faktem nedokáže smířit. Na pozadí této zdánlivě jednoduché zápletky odkrývá palčivá místa lidského bytí jako jsou sobectví, neupřímnost či souboj se sebou samotným, ale také společenské jevy jako jsou sociální rozdíly a snobismus. Právě díky tomu se dílo stává nadčasovým a možná i z toho důvodu se látky chopila Lucie Ferenzová, která ji nejen zdramatizovala, ale pro A studio Rubín i zrežírovala.

Ač by to člověk u novely snad ani nečekal, Lucie Ferenzová se rozhodla Klaunovy názory pojmout jako one man show čili vystoupení pouze hlavní postavy předlohy, a to komika Hanse v podání Šimona Krupy. Ostatní postavy jsou nahrazeny různými způsoby – ať už Hansovým převyprávěním dané historky s nimi, nebo například i tím, že si je jeho představitel vybere přímo z publika a tito „odvážní“ diváci pak čtou repliky, které jim Šimon Krupa coby Hans na papírku poskytne.

Skutečně se tak jedná o jakýsi až „umělecký“ stand up, při kterém nevystupuje jen samotný herec, ale i ostatní – to „drzé publikum“, které se přišlo „povrchně pobavit“ do divadla. Navozením tohoto posměšného, opovrhujícího způsobu sdělování se podařilo režisérce Ferenzové a herci Krupovi provokovat a urážet beze strachu, respektive označovat skutečnosti pravými jmény, a to ať už záležitosti týkající se divadla a samotného představení, tak umění vůbec.  Jedná se tedy o reflexi divadla na divadle prodělávanou tradičně pomocí zcizovacího efektu. Šimon Krupa z role Hanse nikdy nevystupuje a nemluví sám za sebe, pouze si, jak sám i několikrát upozorňuje, hraje hru s diváky. To nespočívá jen v komentování svého počínání, ale také v rafinovaném a drzém způsobu chování k publiku.

To, že skutečně jde o one man show „ve velkém stylu“, dokazuje i prostorové řešení inscenace. Scénografii tvoří pouze dřevěná bouda složená ze tří zdí, která metaforicky ohraničuje Hansův příběh, ale zároveň odkazuje k tomu, že vše zobrazené na jevišti se může týkat i samotných diváků sedících v sále. Pomyslná čtvrtá stěna zde chybí ve všech myšlených směrech. Dále se zde nachází barová židle a mikrofon, se kterým si Krupa různě pohrává a občas napodobuje všelijaké zvuky a šramocení, aby dotvořil atmosféru právě zobrazované části Hansova příběhu (telefonát se známou, zvuky a ruchy). I samotný herec je pak oděn civilně do vytahaného svetru, kalhot, saka a kecek v narůžovělých tónech. Onu masku klauna si nasazuje paradoxně až na závěr představení. Dříve zkrátka není třeba, neboť herec vše ukočíruje sám svým žoviálním vyprávěním o svém nuzném životě.

Co mě však na samotném představení překvapilo nejvíce, a to milým způsobem, byl herecký výkon Šimona Krupy, kterého já, coby rodilá Ostravanka, znám především z jeho kmenového divadla Komorní scéna Aréna, kde až na výjimky zatím hraje spíše vedlejší role. V této poloze, při níž je veškeré dění na scéně upnuto na jeho osobu, ho neznám a jsem ráda, že právě díky této inscenaci jsem jej takto mohla poznat. Krupa hojně komunikuje s publikem a reaguje na jeho různé podněty (jako třeba na něčí vyrušování šepotem) a zdárně udržuje dynamické tempo představení. Na něm se podílí především repetitivnost některých replik a komentování dané situace, kterou pak Krupa shrnuje, aby diváci „měli jasno“, čeho jsou svědky.  Je pravdou, že později, když do hry vstoupí i popíjení opravdového alkoholu (jak sám herec zdůrazňuje), se mu tempo trochu vymyká z rukou, ale na druhou stranu i tento nedostatek Krupa vybalancovává svou spontánností a udržováním „jeho hry“ s publikem. Zároveň ovšem nesklouzává k patosu a okatému „navážení se“ do diváckých řad, ba naopak působí přirozeně a s velkými gesty pracuje úsporně, pouze pokud jsou potřebná pro ilustraci. Jeho herectví v této inscenaci lze tak nazvat jako civilní, podmaňuje si jím publikum a udržuje s ním, ač se to nemusí někdy zdát, přátelskou atmosféru, při níž se divák nepobaví pouze na účet postavy Hanse, ale i na ten svůj.


  • A STUDIO RUBÍNKlaunovy názory
  • Režie: Lucie Ferenzová
  • Výprava: Andrijana Trpković
  • Účinkuje: Šimon Krupa

Premiéra 12. dubna 2019, psáno z uvedení 28. ledna 2020 v Divadle na cucky.

FOTO: Patrik Borecký