Webové stránky 17. ročníku mezinárodního festivalu Divadelní Flora charakterizují recenzované představení jako „osvěžující vizuálně-groteskní divadelní koktejl o šíleně smutném princovi a jeho neutuchající lásce ke třem pomerančům“. Podstata příběhu by nemohla být vystižena lépe. S Láskou ke třem pomerančům, kterou představují Geisslers Hofcomoedianten v režii Petra Haška, k nám přichází karnevalová pohádka plná barev, vůní, lásky a ztřeštěností. Inscenace je nesmírně překombinovaná. Je náročné se v ní vyznat, obsahuje mnohé metafory a poselství, přesto je doslova kouzelná. Zkrátka maškaráda s vůní pomeranče.
Příběh je zakódovaný a ztracený v bludišti metafor, přirovnání a pseudohrdinství. Samotní herci jsou jej nuceni v několika větách přetlumočit. Děj je téměř banální – prince trpícího trudnomyslností rozesměje až zlá čarodějnice, která uklouzne na slupce od banánu. Pomstychtivá kouzelnice ho za jeho výsměch prokleje a určí, že bude trpět neutuchající láskou ke třem pomerančům. Princ bez nich nemůže žít a vydává se je v doprovodu nejlepšího přítele hledat. Cestou zpět se rozchází ve zlém, a poté princ potká svou životní lásku. Čarodějnice ji vzápětí také prokleje. Kletbu zruší až princův přítel, který se znenadání vrací na scénu. Všichni pak žijí šťastně až do smrti. Typická barokní pohádka. Autorem je Carlo Gozzi, který napsal Lásku ke třem pomerančům roku 1761. Vytvořil překrásnou commedii dell´arte, která si pro svou aktuálnost zaslouží uvádět znovu a znovu. Ať už kvůli kritice moderní doby, sžíravé ironii nebo jen barokní hravosti.
Inscenace je herecky a především pohybově nesmírně náročná. Martin Bohadlo v roli mága Celia svou úlohu dokázal odehrát hlavně mimikou. Dovedl i perfektně odrecitovat řadu překážek v sídle zlé čarodějnice – v pětiminutovém monologu poskládal vedle sebe prostorové osmisměrky, zlého psa i páchnoucí zahradu („…a musíte si utrhnout pivoňku, ať ten smrad přežijete.“). Silný a psychologicky propracovaný výkon pak předvedla Blanka Vávrová, v roli princezny Ninetty přecházející od něžné květinky k drsné ranařce. Vávrová hraje celým tělem a mimikou vystihuje i nepatrné detaily – například ve scéně, kdy si romanticky namlouvá prince, má rozpuštěné vlasy, zatímco když na něj křičí, má je přísně stažené do culíku. Moduluje hlas tak, že její sladké cukrování se rázem změní v obhroublé láteření diktátora v sukních. Vávrové zdatně sekunduje Kristýna Matějová v roli pekařky Zuzany a psa Zuzanky. Podobně jako její kolegyně ztvárňuje dvě povahově naprosto odlišné postavy – hravého pejska a diktátorskou pekařku. Dokáže znázornit, jak psí pohyby a kňučení, tak hulvátské chování drsné dominy, která má místo obrovských ňader dvě krabice od pomerančů. Trojici žen doplňuje Vendula Štíchová-Holičková v roli zlé čarodějnice Creonty. I tato postava osciluje mezi dvěma póly – pomstychtivou bestií a znuděnou aristokratkou. Důležití, ačkoli herecky poněkud nevýrazní, jsou ještě Václav Chalupa jako samotný princ a Zdeněk Pecha v úloze princova přítele Truffaldina. Spíše zbytečně pak působí postava krále v podání Aleše Pospíšila.
Největším zklamáním inscenace je scéna a kostýmy. Divadelní soubor Geisslers Hofcomoedianten se otevřeně hlásí k barokní tradici, v případě Lásky ke třem pomerančům na ni však zřejmě pozapomněl. Scéna připomíná vybydlený squat, který doplňují laciné vizuální efekty z Photoshopu. Vizuálnímu pojetí pak nepřidají ani kostýmy. Princezna Ninetta v šedočerné úzce střižené uniformě působí víc než zvláštně, zvláště když sama zdůrazňuje, že bude mít ty nejdražší šaty a šperky. Pes Zuzanka také postrádá nějaké zvířecí atributy. A princ vypadá spíše jako mentálně postižený bezdomovec. Na druhou stranu se poměrně vydařily rekvizity v podobě mnoha druhů skutečného ovoce a zeleniny – herci je využívají tak intenzivně, že při závěrečné rvačce na jevišti už jen bezmocně kloužou po melounech a květákových růžičkách.
Po stránce zvukové inscenace nabízí samé křišťálově čisté zvuky, ať už je to fanfára, zvonek nebo hlasité usrkávání pomerančového džusu. Ústřední píseň Here Comes the Sun od Beatles vyvolává přímé asociace s pomeranči. Také nechybí milá, typicky česká připomínka písně Jaromíra Nohavici Zatanči jako to slunce mezi pomeranči.
Příběh kolísá mezi tanečním divadlem, pantomimou a road movií. Původně barokní příběh byl textově výrazně seškrtán a zmodernizován. Láska ke třem pomerančům se tak stává především kritikou moderní doby. Pranýřuje všechny špatné společenské jevy, od lidského sobectví přes komerční reklamy až po hrací automaty.
Láska ke třem pomerančům je inscenací zábavnou, svěží, plnou lásky. Nabízí nové pohledy na lidské emoce, je zrcadlem nastaveným nám všem. Inscenace je zaměřena především na mladší publikum, dětem se na ní bude líbit ztřeštěnost. Především je to však příběh o síle přátelství – o tom, jak si užít obyčejný život.
Foto: archiv divadla
Geisslers Hofcomoedianten: Carlo Gozzi – Láska ke třem pomerančům. Režie: Petr Hašek. Dramaturgie: Otakar Faifr. Scéna a kostýmy: Jitka Nejedlá a Kristýna Šrolová. Hudba: Kristián Koll. Premiéra 25. 8. 2012, psáno z reprízy 11. 5. 2013
