První premiérou desáté sezony Divadla Tramtarie se stal 14. září 2013 Ošklivec dramatika Maria von Mayenburga. Režie nepříliš často hrané tragikomedie se ujal mladý režisér Jiří Trnka. Navzdory skutečnosti, že je mu pouhých osmatřicet, má za sebou bohatou divadelní činnost, působil v Městských divadlech pražských, Národním divadle moravskoslezském nebo v Městském divadle v Chebu. Od roku 2010 je ředitelem Městského divadla v Děčíně. Spolupracoval ale i s menšími scénami, například s Divadlem Komedie nebo studiem Rubín. Jeho nejnovějším velkým úspěchem je inscenace Amalia dýchá zhluboka rumunské dramatičky Aliny Nelegy (jejíž Taxi vinyl ostatně svého času hrála i Tramtarie). Jeho minimalistický, až filmový režijní styl nyní přišel ke slovu v Ošklivci.
Ošklivec reflektuje skutečnosti, které jsou v dnešní době už bohužel poměrně běžné. Mladý vynálezce nemůže prezentovat svůj geniální objev, protože je na to příliš ošklivý. Podstoupí tedy plastickou operaci a vše se změní. Najednou mu svět leží u nohou. Ale znamená pro něj toto řešení skutečně pouze dobro?
Ošklivce v Tramtarii odehráli ve čtyřech lidech. S výjimkou Martina Dědocha, který je v roli Karlmanna zcela zastíněn svým průbojnějším kolegou, všichni odvedli psychologicky dobře propracované výkony, jak je ostatně v Tramtarii zvykem. Vojtěch Johaník jako Lette skvěle zvládá obě polohy své role – nejistého vynálezce i nabubřelého krasavce s dokonalou tváří. Vrcholem jeho hereckého umění je schizofrenický výstup v závěru, který nápadně připomene rozpolceného Gluma z Pána prstenů. Petra Konvičková v dvojroli Letteho manželky a přestárlé milenky hraje příjemně civilně, její gesta jsou zcela věrohodná, kromě toho má dobrou barvu hlasu. Největším překvapením je patrně Jana Posníková v dvojroli Letteho šéfky a lékařky. Herečku jsme zvyklí vídat jako nade vše povznesenou, možná až trochu přezíravou a znuděnou matronu (Válka s mloky, Jedlíci čokolády). V roli lékařky však nečekaně nabídla zcela novou emoci – strach a nejistotu. Je nezvyklé, nicméně příjemné, vidět herečku v této dramatické poloze.
Výprava je dílem divadelní grafičky, výtvarnice a fotografky Markéty Rosendorfové. Jako vždy v případě Tramtarie, jednodušší scénu už patrně vymyslet nešlo. To ale rozhodně není ke škodě, naopak. Na jevišti je vlastně jen stůl, kolem něj dvě židle, další čtyři židle po stranách jeviště a uprostřed velká prosklená klec. Inscenátoři opět několika málo prostředky vyjadřují mnohé. Stůl může lidi spojovat, ale také oddělovat. Postavy, sedící na postranních židlích, jsou nasvíceny podle toho, která z nich je zrovna důležitá. Skleněná bedna pak může posloužit jako postel, výtah nebo zrcadlo. Součástí scénografie je i projekce Andyho Fehu, autora trailerů k inscenacím Divadla Tramtarie. Spolupracoval i na inscenacích Válka s mloky, Taxi vinyl nebo …a za Tracym tygr. Ošklivce obohatil několikaminutovou videosekvencí, velmi naturalisticky zobrazující plastickou operaci. Obrazy krve a potrhaných tkání jsou doprovázeny ledově chladným hlasem Jany Posníkové vydávajícím povely. Výbornou synchronizací obrazu a zvuku získává divák pocit, že se nachází přímo v centru dění spolu s hlavní postavou.
Stejně jako v případě Války s mloky je velká škoda kostýmů. Všichni herci jsou oblečeni nevýrazně, většinou v různých odstínech béžové a bílé, která se sice hodí do lékařského prostředí, ale v podstatě o ničem nevypovídá. Možná měla zdůraznit šeď a konformitu dnešní doby – žádná z postav totiž nemá nějaký výrazný atribut. Jedinou výjimkou v nudné bílé je Petra Konvičková, která v roli Letteho milenky oblékla černou minisukni, růžové boa a lososovou čelenku. Konvičková je opravdovou primadonou inscenace, doslova září – možná právě proto, že peníze a moc její postavy ovládají všechny bez výjimky.
Zklamáním je tentokrát bohužel i hudba Martina Peřiny. Jindy výborný hudebník (Válka s mloky, Jedlíci čokolády, Romance pro křídlovku) si tentokrát zřejmě vybral svou slabší chvilku. Upustil od tradice výběru jedné známé písně pro celou hru a nahradil ji podivným nicneříkajícím kvákáním – zvuky, které se divadlem během představení linou, nelze jinak nazvat. S hudbou ostatně úzce souvisí i více než podivný střih. Představení je náhlými filmovými předěly doslova rozsekáno na sled epizod – sice výborných, vtipných i smutných, pospojovaných dohromady klíčovým tématem krásy a štěstí, nicméně stále jen epizod. Ošklivec je hra napsaná spíše jako filmový scénář, nicméně v tak malém divadle jako je Tramtarie, působí náhlé střihy křečovitě a zmateně.
Ošklivec rozhodně není špatná hra. Špatná není ani inscenace Divadla Tramtarie. Jsou tu jako vždy dobří herci, působivá scéna a režie, která nenechá diváka vydechnout. Bohužel i negativních rysů je mnoho. Patří k nim kostýmy, hudba, střih, ale také nepovedený závěr, který ve své patetičnosti vyznívá až směšně a trapně. Celý divadelní tým se bezesporu snažil. Inscenace má určitě co říct a na repertoáru se jistě delší dobu udrží. Recenzentovi však Ošklivec ke spokojenosti nestačí. Tramtarie má na víc.
Divadlo Tramtarie – Marius von Mayenburg: Ošklivec. Režie: Jiří Trnka, dramaturgie: Vladislav Kracík, scéna a kostýmy: Markéta Rosendorfová, hudba: Martin Peřina, projekce: Andy Fehu, světla: Aleš Hejral.
Premiéra 14. září 2013, recenze z reprízy 29. září 2013.
Foto: Markéta Rosendorfová
