Při zaznění jména Hany Vláčilové si každý, kdo se alespoň trochu vyzná v divadle, může být jistý perfektně odvedenou prací. Když se přidají ještě pojmy Labutí jezero a Státní opera, vznikne na jevišti čarovná kombinace, které se nedá téměř nic vytknout.
Talent z Moldávie
Čajkovského Labutí jezero neuvádí Státní opera poprvé. Otázkou ovšem je, kdy naposledy bylo tak vydařené. V baletu bývá zvykem, že představitelka hlavní role vynikne daleko více než její partner. V pražském Labutím jezeře tomu tak není, oba tanečníci jsou naprosto vyrovnaní. Moldavská baletka Alina Nanu osciluje mezi Odettou a Odilií, a v obou rolích je výborná. Jako Bílá labuť vyzařuje něžný smutek a odevzdanost, v úloze Černé labutě z ní přímo čiší zlo. Jen málokterá tanečnice zvládne obě polohy dvojrole, ale Nanu k těmto výjimkám patří. A nijak za ní nezaostává Dmytro Tenytskyy v roli prince Siegfrieda, který je výborným romantickým hrdinou. Tenytskyy není až tak zdatný tanečník, ale své roli dodává věrohodnost především dobře zahranou bezbřehou láskou, která je cítit v každém jeho pohledu i pohybu. Ostatně scéna záměny Odetty a Odilie patří právě díky jeho dramatickému výkonu k nejdojemnějším momentům inscenace. Zajímavý protipól ústředního páru tvoří Viktor Kocian v roli Rudovouse a Královna Marie Hybešové. Hybešová je ve své roli patřičně důstojná a majestátní. Mírné rezervy tak zůstávají snad jen u Kocianova zlého čaroděje, který téměř po celou dobu jen výhružně mává pláštěm. Až v posledním dějství se jeho výkon ustálí a ze scény závěrečného souboje mezi ním a princem naskakuje husí kůže.
Scénografie je ve Státní opeře vydařená snad vždy a ani tentokrát tomu není jinak. Invence Martina Černého jsou plastické a věrohodné. Ať už se jedná o taneční sály (výborný kontrast renesanční klasiky v prvním a téměř současné postmoderny ve druhém dějství) nebo o 3D jezero obklopené lesem. Jen málokdy se podaří vytvořit scénu Rudovousova utopení tak, aby působila dramaticky a ne směšně; ve Státní opeře se to nicméně povedlo. Samostatným rysem inscenace je potom nasvícení scény, které se také zdařilo. Bleděmodré světlo jezera kontrastuje se zlatým osvětlením slavnostních sálů. Úsměvnou skutečností je, že zámecké scény ozařuje známý lustr, který se vyskytuje snad v každé inscenaci napříč dramaturgickým plánem.
Pod pláštěm čaroděje
Ani vůči kostýmům Ľudmily Várossové nelze mít výhrady, snad jen kromě klasických čelenek s labutími křídly, které už zákonitě musí lézt na nervy každému, kdo vidí Čajkovského balet poněkolikáté. Nicméně to je jediná výtka. Odetta v bílé a Odilie v černé tvoří výrazné protiklady, Rudovousův pověstný plášť je ušitý snad z netopýřích křídel a Královna se zlatem jen třpytí. Výtvarně povedené jsou i kostýmy pro sboristy – krajkové šaty labutí, modré sukně ruských tanečnic nebo citronově žluté úbory protagonistů pas de troix.
Jakkoli hodnotit Čajkovského hudbu je zcela zbytečné a mimo kompetenci recenzenta. Stačí snad jen poukázat na populární odkaz z poslední doby, kdy byl ústřední hudební motiv z Čajkovského baletu použit v oscarovém filmu Černá labuť. Odtud ho mohou mnozí diváci poznat.
Konečně posledním výrazným rysem pražské inscenace je výborná choreografie skupin. V řadě scén se na jevišti – které není zase tak velké – pohybuje přes dvacet lidí. „Ukočírovat“ třiadvacet labutí, desítky dvořanů i herců, a navrch ještě čaroděje s rozevlátým pláštěm, je hodno jména Hany Vláčilové. Spolu s kolegou, choreografem a tanečníkem Pavlem Ďumbalou vdechli život inscenaci, která je tou nejklasičtější klasikou – inscenaci dramatické, napínavé, lehké jako labutí pírko.
Státní opera Praha – Petr Iljič Čajkovskij: Labutí jezero. Choreografie: Hana Vláčilová a Pavel Ďumbala. Scéna: Martin Černý. Kostýmy: Ľudmila Várossová.
Premiéra 29. března 2007, recenze z reprízy 28. září 2014.
