Po prvním uvedení Found & Lost švédské choreografky Charlotty Öfverholm jsme krátce vyzpovídali tanečnice souboru VerTeDance – Veroniku Kotlíkovou a Terezu Ondrovou, zatímco se za námi v sále Divadla K3 chystaly šumivé nápoje na oslavu úspěšné (před)premiéry a syn jedné z protagonistek si hrál na jevišti s rekvizitami z představení.
Začnu obligátní otázkou. Jak probíhala spolupráce s Charlottou Öfverholm a jak dlouho jste na projektu pracovaly?
Veronika Kotlíková: Spolupráce se Charlottou Öfverholm byla skvělá. Charlotta je nesmírně profesionální, ví, co chce a co dělá. Různými prostředky se nás snaží hezky donutit, abychom dělaly po jejím. Pracovalo se hodně na divadelních věcech i na pohybu. Dělaly jsme na tom celkově asi měsíc…
Tereza Ondrová: Tři týdny, s nějakými přestávkami, velmi intenzivně.
V choreografii Found & Lost má velmi výraznou úlohu hudba. Její výběr jste nějak ovlivňovaly?
T.O.: Vůbec. Charlotta byla na začátku naprosto připravená, měla velmi jasno v tom, o čem to bude, jasný koncept, i hudbu, a tím pádem i práce velmi rychle odsejpala. Bavily jsme se o tématu, Charlotta věděla naprosto přesně, co chce a my jsme se nechaly vést.
Jaký máte vztah ke sladkostem (pozn. ve Found & Lost hraje také košík plný sladkostí, šlehačka…)?
T.O.: Mám ráda sladkosti. Mám ráda čokoládu, na které jsem závislá.
V.K.: Já mám taky ráda čokoládu, ale ostatní sladkosti úplně vždycky nemusím a po tomhle představení si hrozně ráda dám něco slaného, protože jsem přeslazená.
Jak vnímáte zapojování publika do inscenace?
T.O.: Když jsem v pozici diváka, tak to nemám moc ráda, pokud je to nějakou násilnou formou.
V.K.: Jako divák souhlasím s Terezou a jako performer je to fakt príma, takovýmhle způsobem moct někoho provokovat a mít to jakoby dovolené. Když to člověk dělá napůl, tak je to blbý. Takže to člověk musí dělat opravdu.
VerTeDance spojuje taneční projekty s pedagogickou činností. Jak dlouho se jí zabýváte?
T.O.: My jsme se s Veronikou potkaly před patnácti lety a už v té době jsme začaly učit děti a potom i dospělé. Když vzniklo v roce 2004 oficiálně VerTeDance, tak jsme v učení dětí intenzivněji pokračovaly. Otevřely jsme kurzy v Arše, na základě kurzů vznikla i představení, kdy se zapojily děti na scénu.
V.K.: Dělaly jsme tři představení s dětmi, z nichž jedno – Emigrantes – se nyní hraje. Děti rychle rostou, rychle se to mění. Pojímáme to v rodinném duchu, že na to můžou chodit dospělí i děti. Každý si z toho vezme to své.
T.O.: Zajímalo nás lidsky i umělecky, jak se to dá pojmout odlišně, jinak než takové to lehce infantilní představení pro děti. Tak jsme to zkusily jinak.
Zaujala vás výrazně za poslední rok nějaká inscenace ať už u nás, nebo v zahraničí?
V.K.: Na Tanci Praha mě vloni velmi zaujalo představení Alaina Platela pro Pinu Bausch – Out of Kontext. Ale Terku třeba zaujalo něco jiného… (smích)
T.O.: Nene, tohle mě taky zaujalo. Zanechalo to ve mně velmi silný otisk.
Často vystupujete v Olomoucí, jaký vztah máte k městu?
T.O.: Já mám ráda tohle divadlo. Sice je to tu maličký, ale je tu příjemná atmosféra, příjemný lidi. My tady máme i hodně kamarádů, takže máme k Olomouci přirozeně pozitivní vztah.
V.K.: Je to tady fakt krásný.
Za rozhovor děkují Veronika Zýková a Andy Fehu
