Zpět na výpis článků

Když intelektuálové hledají Boha…

Byť se Noir Film Festival konaný ve dnech 23.‒26. 8. 2018 na hradě Křivoklát soustředí hlavně na filmy daného žánru, nebyl divákům odepřen ani doprovodný program, například v podobě divadelního představení Poslední sezení u doktora Freuda od Divadla v Řeznické. Je samozřejmé, že i tato inscenace se nese v duchu fatality, ponurosti a existenciální úzkosti.Představte si, jak může probíhat debata o (ne)existenci Boha, když se do ní vloží Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy a lékař, společně s Clivem Staplesem Lewisem, autorem kultovních Letopisů Narnie a knih s duchovní tematikou. Že nejde o milé setkání dvou přátel při čaji o páté, je jasné. Tudíž, kam taková diskuze vede a má vůbec smysl? Změní něco? To je jen minimum otázek, kterými rezonuje představení Poslední sezení u doktora Freuda podle hry od Marka St. Germaina, dramatika libujícího si v experimentování s fikcí.

Koncept režiséra inscenace Radima Špačka a dramaturgyně Yvetty Srbové se drží dějové linie hry dialogu dvou postav, Lewise a Freuda. Z venčí zasahují pouze hlasy z rádia a telefonu, které zprostředkovávají informace o dění v politice a ve společnosti, jelikož v onen den schůzky Velká Británie vstupuje do druhé světové války. K aktérům a divákům promlouvá například král Jiří VI. nebo premiér Neville Chamberlain právě skrze rádio. Díky tomu nabývá představení i podoby dokumentu a není pouze jen fikční tragikomedií o skutečných lidech. Jak jsem naznačila, byť inscenace směřuje k existenciálním problémům jednotlivce ale i společnosti, mísí se v ní sarkasmus a typický britský humor, pomocí kterého se odlehčuje těžkost bytí v nelehké válečné epoše. Ve velké míře se pracuje s diametrální odlišností názorů postav, ať už se to týká víry ‒ Freud je ateista a naopak Lewis věřící ‒ nebo (ne)souhlasu se sebevraždou. Tudíž i v dramatických a napjatých chvílích působí představení komicky a diváka neomrzí.

Kde jinde se může odehrávat sezení u psychiatra než v jeho ordinaci s typickou pohovkou? U této inscenace tomu není jinak. Scéna je stylizována do Freudovy pracovny, kde se nalézá psací stůl, židle, dvě křesla, konferenční stolek, proslulá Freudova pohovka, telefon a rádio. V pozadí se černobíle na plátně promítá zbylá část této místnosti, což vytváří optický klam většího prostoru. Vše vyhovuje dobovému stylu, kterému jsou uzpůsobeny i kostýmy dvou aktérů, oba pánové mají na sobě oblek, kravatu a košili. Pro vystižení ponurého období v začátcích druhé světové války, kdy se Velká Británie rozhodla do ní zapojit, se velmi pracuje se světlem, jeviště pohlcuje potemnělost a šero. Možná se dá tento jev považovat za určitou metaforu, jelikož nejenže probíhá válka za okny Freudova domu, ale také v něm samotném propuká boj, když pod náporem bolesti způsobenou rakovinou čelisti podléhá hamletovské otázce: Být, či nebýt? V kontrastu k němu stojí postava Lewise ve světlejší části ordinace, jako by byl sám „ozářen světlem božím“.

Jelikož jde o hru dialogu, jistě pro herce nebylo jednoduché se naučit tak rozsáhlé a frázovitě i intelektuálně náročné texty. Ovšem zdá se, že Martinovi Fingerovi (C. S. Lewis) a Pavlu Rímskému (S. Freud) jejich role padly na míru a oba herci je plně ovládají. Možná je to náhoda, možná také ne, ale Finger se vizáží nápadně podobá své postavě, což dodává na autenticitě. Byť u jeho hereckého kolegy Rímského tomu tak není, nic ho nebrzdí v tom, aby gesty a intonací působil jako démonický Freud plný černých myšlenek, třeba i na sebevraždu. Herci se doplňují, často střídají polohy hlasu a udržují mezi sebou napětí. Dikcí jasně dávají najevo, kdo je kdo. Domnívám se, že volba této dvojice přispívá úspěchu inscenace. Finger i Rímský se na jevišti pohybují svižně a díky vtipným hláškám a pohrávání s rekvizitami vznikají „intelektuální gagy“. Nejvíce zjevné je to u terapeutické pohovky, na níž si lehá Lewis a Freud to sarkasticky komentuje, ba dokonce svému kolegovi nabízí terapii, zkrátka se v představení značně pracuje i s předsudky a očekáváními tykajícími se povolání psychiatra.

Inscenace však nepracuje pouze s tématem druhé světové války a názorovým konfliktem mezi Lewisem a Freudem, ale značně zpracovává i aktuální a „univerzální“ témata, jako jsou smrt, víra nebo radikalizace společnosti. Svým způsobem varuje před velkými vůdci, které k jejich činům dohnala právě ukřivděnost a pasivita společnosti. Také ven vyvěrají mnohá tabu, jako jsou deprese nebo sebevražda. Inscenace zlidšťuje lékaře, zvláště psychiatry a intelektuály, jako by říkala, že oni jsou také pouze lidi se svými problémy, nikdo v tom není sám. Zároveň se však divák v Posledním sezením u doktora Freuda dozví něco i osobním životě dvou velkých osobností, jako byli Freud a Lewis.


  • DIVADLO V ŘEZNICKÉ ‒ Poslední sezení u doktora Freuda
  • Autor: Mark St. Germain
  • Překlad: Jitka Sloupová
  • Režie: Radim Špaček
  • Dramaturgie: Yvetta Srbová
  • Výprava: Yvetta Srbová,Radim Špaček
  • Hrají: Pavel Rímský, Martin Finger, Ondřej Kavan, Zdeněk Velen, Radim Špaček

Premiéra v pátek 9. března 2018, recenze psána z reprízy dne 24. srpna 2018.

FOTO: Alena Hrbková