Byť se Noir Film Festival konaný ve dnech 23.‒26. 8. 2018 na hradě Křivoklát soustředí hlavně na filmy daného žánru, nebyl divákům odepřen ani doprovodný program, například v podobě divadelního představení Poslední sezení u doktora Freuda od Divadla v Řeznické. Je samozřejmé, že i tato inscenace se nese v duchu fatality, ponurosti a existenciální úzkosti.
Představte si, jak může probíhat debata o (ne)existenci Boha, když se do ní vloží Sigmund Freud, zakladatel psychoanalýzy a lékař, společně s Clivem Staplesem Lewisem, autorem kultovních Letopisů Narnie a knih s duchovní tematikou. Že nejde o milé setkání dvou přátel při čaji o páté, je jasné. Tudíž, kam taková diskuze vede a má vůbec smysl? Změní něco? To je jen minimum otázek, kterými rezonuje představení Poslední sezení u doktora Freuda podle hry od Marka St. Germaina, dramatika libujícího si v experimentování s fikcí.
Koncept režiséra inscenace Radima Špačka a dramaturgyně Yvetty Srbové se drží dějové linie hry dialogu dvou postav, Lewise a Freuda. Z venčí zasahují pouze hlasy z rádia a telefonu, které zprostředkovávají informace o dění v politice a ve společnosti, jelikož v onen den schůzky Velká Británie vstupuje do druhé světové války. K aktérům a divákům promlouvá například král Jiří VI. nebo premiér Neville Chamberlain právě skrze rádio. Díky tomu nabývá představení i podoby dokumentu a není pouze jen fikční tragikomedií o skutečných lidech. Jak jsem naznačila, byť inscenace směřuje k existenciálním problémům jednotlivce ale i společnosti, mísí se v ní sarkasmus a typický britský humor, pomocí kterého se odlehčuje těžkost bytí v nelehké válečné epoše. Ve velké míře se pracuje s diametrální odlišností názorů postav, ať už se to týká víry ‒ Freud je ateista a naopak Lewis věřící ‒ nebo (ne)souhlasu se sebevraždou. Tudíž i v dramatických a napjatých chvílích působí představení komicky a diváka neomrzí.
Kde jinde se může odehrávat sezení u psychiatra než v jeho ordinaci s typickou pohovkou? U této inscenace tomu není jinak. Scéna je stylizována do Freudovy pracovny, kde se nalézá psací stůl, židle, dvě křesla, konferenční stolek, proslulá Freudova pohovka, telefon a rádio. V pozadí se černobíle na plátně promítá zbylá část této místnosti, což vytváří optický klam většího prostoru. Vše vyhovuje dobovému stylu, kterému jsou uzpůsobeny i kostýmy dvou aktérů, oba pánové mají na sobě oblek, kravatu a košili. Pro vystižení ponurého období v začátcích druhé světové války, kdy se Velká Británie rozhodla do ní zapojit, se velmi pracuje se světlem, jeviště pohlcuje potemnělost a šero. Možná se dá tento jev považovat za určitou metaforu, jelikož nejenže probíhá válka za okny Freudova domu, ale také v něm samotném propuká boj, když pod náporem bolesti způsobenou rakovinou čelisti podléhá hamletovské otázce: Být, či nebýt? V kontrastu k němu stojí postava Lewise ve světlejší části ordinace, jako by byl sám „ozářen světlem božím“.
Jelikož jde o hru dialogu, jistě pro herce nebylo jednoduché se naučit tak rozsáhlé a frázovitě i intelektuálně náročné texty. Ovšem zdá se, že Martinovi Fingerovi (C. S. Lewis) a Pavlu Rímskému (S. Freud) jejich role padly na míru a oba herci je plně ovládají. Možná je to náhoda, možná také ne, ale Finger se vizáží nápadně podobá své postavě, což dodává na autenticitě. Byť u jeho hereckého kolegy Rímského tomu tak není, nic ho nebrzdí v tom, aby gesty a intonací působil jako démonický Freud plný černých myšlenek, třeba i na sebevraždu. Herci se doplňují, často střídají polohy hlasu a udržují mezi sebou napětí. Dikcí jasně dávají najevo, kdo je kdo. Domnívám se, že volba této dvojice přispívá úspěchu inscenace. Finger i Rímský se na jevišti pohybují svižně a díky vtipným hláškám a pohrávání s rekvizitami vznikají „intelektuální gagy“. Nejvíce zjevné je to u terapeutické pohovky, na níž si lehá Lewis a Freud to sarkasticky komentuje, ba dokonce svému kolegovi nabízí terapii, zkrátka se v představení značně pracuje i s předsudky a očekáváními tykajícími se povolání psychiatra.
Inscenace však nepracuje pouze s tématem druhé světové války a názorovým konfliktem mezi Lewisem a Freudem, ale značně zpracovává i aktuální a „univerzální“ témata, jako jsou smrt, víra nebo radikalizace společnosti. Svým způsobem varuje před velkými vůdci, které k jejich činům dohnala právě ukřivděnost a pasivita společnosti. Také ven vyvěrají mnohá tabu, jako jsou deprese nebo sebevražda. Inscenace zlidšťuje lékaře, zvláště psychiatry a intelektuály, jako by říkala, že oni jsou také pouze lidi se svými problémy, nikdo v tom není sám. Zároveň se však divák v Posledním sezením u doktora Freuda dozví něco i osobním životě dvou velkých osobností, jako byli Freud a Lewis.
- DIVADLO V ŘEZNICKÉ ‒ Poslední sezení u doktora Freuda
- Autor: Mark St. Germain
- Překlad: Jitka Sloupová
- Režie: Radim Špaček
- Dramaturgie: Yvetta Srbová
- Výprava: Yvetta Srbová,Radim Špaček
- Hrají: Pavel Rímský, Martin Finger, Ondřej Kavan, Zdeněk Velen, Radim Špaček
Premiéra v pátek 9. března 2018, recenze psána z reprízy dne 24. srpna 2018.
FOTO: Alena Hrbková
