Olomoucké Divadlo Tramtarie uvedlo na svá prkna ve středu 9. ledna 2019 novou autorskou komedii Šimona Petáka Prostři mě! Protentokrát nešlo jen o akci na jevišti, ale také o mediální kampaň. O tom, že se inscenace připravuje, diváci nevěděli pouze z webových stránek divadla, ale také díky videím sdílených na youtube měsíc před premiérou, v nichž se postupně odkryla jména čtyř „soutěžících“. Hru zrežírovala hostující Hana Mikolášková, která s touto scénou nespolupracuje poprvé, například se její jméno pojí s Pěnou dní nebo Psychem.
Šimon Peták, mladý dramaturg, dramatik a absolvent JAMU, Prostři mě! napsal přímo na míru pro Divadlo Tramtarie. Byť titul evokuje známý televizní pořad, jde pouze o metaforou odkazující k Vyvoleným nebo k Big Brother. Hra je totiž založena na reality show s přízračným a vystihujícím názvem Ponorka, v níž účinkují čtyři soupeři, ale zároveň dřívější kamarádi ze skauta, a to Barbora (Barbora Šebestíková), Vít (Vít Pištěcký), Miroslav (Miroslav Černý) a Jana (Jana Posníková), která zde figuruje jako dramaturgyně, což způsobuje komické ale i vážné situace, a udává tempo představení. Kromě role Jany Posníkové vytvářející napětí Petákova hra působí vlekle a stereotypně, diváci jsou sice svědky různých konfliktů mezi aktéry, při nichž se ukazují jejich odlišné povahy, ale jedná se o typické situace, jako je hádka kvůli jídlu, hra vadí/nevadí, nevyřízené účty z minulosti a všelijaké komplexy, čímž představení ničím nepřekvapí. Také humor plný dvojsmyslů a vulgarit připomíná jiné inscenace z Divadla Tramtarie, které jsou na současném repertoáru, např. Divoké historky. Bohužel dny reality show za sebou nudně ubíhají a občas se zdá, že hra nemá konce a zbytečně se natahuje. Za hlavní kámen úrazu lze považovat paradoxně rychlý závěr, kdy se Ponorka mění v jiný typ pořadu bez hlubší citové či rozumové motivace aktérů.
V nastudování režisérky Hany Mikoláškové a dramaturga Vladislava Kracíka se Prostři mě! odehrává na téměř prázdném prostoru, kde se nalézají čtyři bílé barové židle a stůl. Na zadní stěně se promítají videa totožná s danou hereckou akcí, kde se povedeným způsobem poukazuje, že „televizní realita“ se liší od skutečné. Zatímco na jevišti na sobě mají všichni herci stejný úbor složený z černé teplákové soupravy a pruhovaného trička, na promítaných snímcích vypadají úplně jinak a i průběh akce je méně či více rozdílný. Pozoruhodně se zde pracuje se světlem, které slouží jako střih pro oddělení jednak jednotlivých dní, ale také se hojně využívá bodového osvětlení pro izolování jednoho herce od ostatních, kdy o samotě komentuje průběh reality show.
Výhodou pro herce je, že hra byla napsána divadlu přímo na míru, a tak každý z nich dostal typ role, který mu nejlépe sedí. Nejedná se o žádnou inovaci a používá se částečně osvědčeného schématu při obsazování. Jana Posníková je opět protagonistka ženy vůdkyně s rázným způsobem chováním a Barbora Šebestíková hraje fanatičku alternativního způsobu života v souladu s přírodou. V jiných pozicích se ocitá Miroslav Černý jako sebejistý učitel s vášní pro vaření a Vít Píštěcký představuje podivínského neurologa asociála. Nabízí se otázka, jak každý herec svou roli ztvárnil. Je pochopitelné, že pokud Peták ve své hře přemrštěně vykreslil archetypy outsiderů, vyžaduje se po aktérech nadsázka přehrávání, avšak ne každému z nich se to povedlo. Jana Posníková se zdařile vyžívá v dvojroli hráčky a dramaturgyně, mluví rychle slovensky, dělá naštvané grimasy, křičí, ale také komunikuje s diváky. Hovoří k nim a dívá se na ně, tudíž se publikum svým způsobem stává součástí reality show. Posníkovou svým výkonem doplňuje i Vít Píštěcký, který jedná, jako by se ocital v úplně jiném světě. Pokud něco říká, je to většinou mimo kontext, což zdůrazňuje i skrze svou mimiku, jelikož se dívá do prázdna a zdá se, že se na scéně cítí sám. Horší je ve svém působení na jevišti druhá dvojice, zvláště Miroslav Černý, který jedná příliš sebejistě a občas se jeho snaha pobavit publikum za každou cenu míjí účinkem. Báře Šebestíkové protentokrát její role sedla a herečka se snažila se svou rolí inovativně pracovat. Například je zjevný její odstup od postavy, což je zde žádoucí, ale i přesto občas sklouzává do své „obvyklé stylizace naivky“ plné křečovitých a stále se opakujících grimas.
Byť si tentokrát tvůrci z Divadla Tramtarie hojně pohráli s přípravou už před samotným uvedením představení a diváky se snažili zaujmout videi, která postupně odhalovala, co se skrývá za novou inscenací Prostři mě!, ničím zvláštním nepřekvapili. Představení zapadá do z velké části komediálního repertoáru této scény, a hraničí tak už s komerčním, nikoli alternativním typem divadla. I přes velký potenciál, který klíčí hlavně v převedení hry na jeviště, ať už se jedná o prostor nebo promítaná videa, má kvůli jednoduchému humoru pokleslou kvalitu. Také téma reality show se dnes už nezdá tak aktuální, když lidé inklinují spíše k internetu než sledování televize. I tak se po zhlédnutí Prostři mě! nelze nezeptat: Kde se skrývá realita?
- DIVADLO TRAMTARIE – Prostři mě!
- Autor: Šimon Peták
- Režie: Hana Mikolášková
- Dramaturgie: Vladislav Kracík
- Scéna a kostýmy: Hynek Petrželka
- Hudba: Robin Schenk
- Kamera a projekce: Jiří Klemenc
- Sound design: Rikki Beran
- Light design: Aleš Hejral
- Technická spolupráce: Jiří Krliš
- Zvuk: Rikki Beran
- Světla: Daniel Bodlák
- Plakát a grafika: Markéta Rosendorfová
- Hrají: Jana Posníková, Barbora Šebestíková, Vít Pištěcký, Miroslav Černý
Premiéra 9. ledna 2019, recenze psána z uvedení 13. ledna 2019.
FOTO: archiv Divadla Tramtarie
