Že sehnat práci snů představuje v životě člověka nelítostný souboj, není žádná novinka. Jenže jak se cítí čerstvý absolvent vysoké nebo střední školy, když už od počátku čelí profesním neúspěchům? Jaké má zvolit strategie, aby byl alespoň trochu spokojený? To jsou otázky rezonující inscenací Úvod do současné trapnosti režijního dua Adama Svozila a Kristýny Jankovcové, kteří se nechali inspirovat stejnojmennou knihou Jakuba Ryšky a Pavla Šplíchala a vytvořili představení ve formátu přednášky. Proč zrovna tato předloha a jak sami vzpomínají na své profesní počátky?
Kdy jste se setkali poprvé se stejnojmennou předlohou inscenace, knihou od autorů Jakuba Ryšky a Pavla Šplíchala?
AS: S knihou až poměrně nedávno, její existenci nám připomněla umělecké šéfka Silvia Vollmanová, které tímto děkuji. Nicméně blog, z něhož kniha vychází, jsem čítával během studentských let anebo i později, když mi poslal link někdo z Brna.
KJ: Já jsem bohužel linky z Brna nedostávala a teď vidím, že jsem o hodně přišla.
Proč jste se rozhodli pro její zpracování?
AS: Myslím, že podobně jako autoři, už máme všeho dost.
Jako tandem spolupracujete pravidelně. Jakým způsobem si rozdělujete své role? Kdo je z vás „víc“ dramaturg a kdo „víc“ režisér?
AS: Máme to asi jak kdy, v každé fázi zkoušení se to navíc vyvrbí jinak.
KJ: Většinou si oba projdeme intenzivní dramaturgickou fází během přípravy textu a pak to spíš vyplyne z konkrétní situace a momentální únavy, jak naznačuje Adam. V případě Trapnosti jsme to měli nastavené trošku jinak než obvykle, protože jsem nemohla trávit všechen čas během zkoušení v Olomouci. Takže jsem si po dlouhé době mohla vyzkoušet, jaké to je mít ten luxus dramaturgického odstupu od scénického tvaru, který vytváříte. Adam trávil více času s herci a aranžovali a když jsem pak přijela, mohla jsem se víc soustředit na to, jestli se třeba neztrácí téma nebo jestli je podoba stylizace adekvátní k žánru, který tam chceme dostat.
Představení probíhá formou přednášky zaměřené na téma trhu práce, zejména s ohledem na vysokoškolské absolventy. Co vás vedlo k tomuto ztvárnění?
AS: Přejali jsme tón předlohy, která poučuje velmi nepokrytě a téma současných podob práce řeší z mnoha úhlů. V naší tvorbě se různé formy nedivadelní scéničnosti (např. různá školení, přednášky, diskuze a rekonstrukce) vyskytují poměrně často, je to pro nás asi méně trapná forma veřejného vystupování než činoherní předvádění za čtvrtou stěnou, přestože i k němu někdy dílko volá.
KJ: Je to tak. Text si opravdu žádal nějakou přímější a kontaktnější formu divadelní komunikace, která by do tématu diváky vtáhla a zároveň je pobavila. Nechtěli jsme, aby z toho bylo sociální drama, spíš společné pousmání nad současnou situací. Někdy to může být i zdrojem úlevy.
Kdo je cílovou skupinou inscenace? Studenti, nebo i již „zaběhlí pracující“?
AS: Obě skupiny si myslím najdou to své, je to dost inkluzivní.
KJ: Přesně.
Oba jste absolventi DAMU čili humanitních oborů, které se v inscenaci několikrát tematizují jako společenská Achillova pata. S ohledem na vaše osobní zkušenosti i profesní kariéru, porozuměli jste tomuto jejich nepřijetí?
AS: Myslím, že v textu se spíš naráží na postoj, který k humanitním oborům zaujímá česká společnost, která je považuje za něco trochu zbytného, a ne tržně uplatnitelného, alespoň tedy ne uplatnitelného v krátkodobém horizontu – takže smůla. Například na hejčínském gymnáziu, tomto mikrokosmu odrážejícím mindset českých upper middle classes, jsou přírodovědné obory až směšně fetišizovány, zatímco společenské a humanitní vědy se tísní v ghettu nazvaném Základy společenských věd, což je v dnešním světě mnohačetných krizí pochopitelně směšné. No a právě tento přístup autoři parodují a ironizují.
Zároveň se humanitní vědy a jejich absolventi trochu vezou s obecným povzdechem autorů nad nedostatečným finančním ohodnocením práce v ČR, které je důvodem tak trochu zoufalého přežívání většiny populace. Ale já doufám, že tenhle „hejt fildy“ vychází spíš z pozic solidarity než z opravdového přesvědčení autorů, že bychom všichni měli jít na matfyz a pak najít super džoby v korporátu.
KJ: Tento postoj k humanitním oborům je pouze smutným odrazem toho, jak je nastavený hodnotový systém porevoluční české společnosti, kde je stále nejvíce podstatné hlavně makat a vydělávat (respektive být tržně uplatnitelný v tom krátkodobém horizontu, jak říká Adam). Současná krize by možná mohla být příležitostí pro nějakou hlubší reflexi této problematiky a přála bych si, abychom toho dokázali využít, ale realita tomu zatím nenasvědčuje.
Co si vy sami představíte pod pojmem trapnost nebo když se o někom řekne, že je trapný?
AS: Asi když se někdo zoufalý snaží tvářit, že není zoufalý, nebo se prostřednictvím svého autíčka vyvyšuje nad jiné…? Nebo když si někdo myslí, že mu se „to“ nikdy nemůže stát. Takové ty klasiky.
KJ: Ano, ten moment „dělám, že se to neděje“ je pro mě nejpodstatnější a jistým způsobem fascinující. V trapnosti je pravda. To ji činí velmi hodnotnou pro to, abychom se o sobě něco dozvěděli.
