Zpět na výpis článků

Intermedialita jako síť možností nejen pro divadlo

Matěj Nytra je kmenovým dramaturgem brněnského HaDivadla, které je společensky angažované zvláště co se týče environmentální tematiky. Kromě divadla se však Matěj věnuje také filmu, například spolupráci s filmovými časopisy. Právě vztah těchto dvou odlišných médií zkoumá i v inscenacích společně s režisérem Ivanem Burajem, což se v rámci aktuální situace projevilo jako palčivé téma. Nahradí stream divadelní představení? Co dělá divadlo výjimečným? Nejen o této problematice jsme s Matějem pohovořili.

Začneme takovou obecnější otázkou. Co Tě vedlo k tomu, že se z Tebe jako studenta teoretického oboru Teorie a dějiny filmu stal praktik divadelní dramaturgie?

Jedním z hlavních důvodu byla únava z bezrozměrného filmového tvaru, tak jsem zatoužil po scénickém světě. Ovšem to neznamená, že bych zatoužil po dramatu, činohře a divadelnosti se všemi klišé. Spíše mi jde o ten rozměr, o formát živého setkání a prostor, který zmnožuje možnosti včetně třeba práce se zvukem a obrazem, což jsou ve smyslu práce s montáží naopak prvky filmové esence. Ale divadlo je z povahy syntetickou mediální formou a rozměr sdíleného časoprostoru – a aktuální moment – jsou jeho zbraněmi.

S tím souvisí otázka, co považuješ za gró své dramaturgické práce?

Vnímat tuto intermedialitu jako síť možností, jak navzájem sbližovat výzvy různých autorských přístupů – nejen k divadlu. A pracovat s nimi nově, rozvíjet je nebo hledat, v čem se setkávají s tvorbou našich herců. Když přemýšlíme nad konkrétními režijními spolupracovníky, ať je to aktuálně Kamila Polívková, nebo před ní Rastislav Ballek, víme, že jejich oslovením zveme do divadla i jejich tvůrčí styl. S příchodem scénografa nebo hudebníka se pak tvůrčí tým stává právě takovou sítí inspirací nachystanou pro herecký kolektiv a celé prostředí divadla. Textová předloha a téma, u kterého se tito aktéři setkávají, je pak druhou polovinou výzvy celého projektu. Jiný tvůrce by ale přinesl zase svou originální zdrojovou vrstvu, a proto nemůžou být výsledné tvary zaměnitelné.

A čerpáte v HaDivadle raději z původních textů, nebo preferujete vytváření textů nových? Přece jen je váš rejstřík pestrý – od autorské inscenace Naši přes adaptaci románu Petry Hůlové Macocha po dramata jako je například Woyzeck.

Kombinace autorského přístupu k existující předloze je pro mě nejzajímavější. V případě Našich byli námětem vybraní protagonisté a jejich reálné výpovědi, takže to nebylo vůbec napsané na bílém papíře. A tohle je pro divadlo strašná výhoda, protože u filmu to funguje jinak. Tam je docela komplikované dělat adaptace třeba literatury, protože se člověk musí vypořádat s tím, jestli to zasadí do té dané doby, nebo jak si s tím pohraje. Ale u divadla se dá hrát s mnohoznačností třeba výtvarného výrazu. Například u Woyzecka se nedá říct, jestli se u nás odehrává v současnosti, nebo v minulosti, je to spíš svět expresionismu. A u nově vzniklého Moby Dicka je to svět melancholie, kde nějaké fragmenty odkazují nostalgicky k předindustriální melvillovské době 19. století a jiné pro změnu k současnému velrybářství a globálnímu světu v krizi atd.

HaDivadlo poměrně často uvádí tituly, ve kterých dochází ke střetu mezilidských vztahů, ale zároveň se zde odráží i environmentální problematika. Zejména se tak děje u Našich, Eyolfa či Maloměšťáků. Myslíš si, že klimatická krize se odráží v našich vztazích?

Nepřímo. Spíše si lidi všímají, že musí jet na hory, protože tam bude sníh a tady ve městě většinou nenapadne. A třeba si to neřeknou přímo ve spojení s klimatickou změnou, ale rozhodně si uvědomují důsledky, jak se to projevuje. Takže to je známka toho, že se téma klimatické krize dostává do života lidí a že oni se na změny takto nevědomky adaptují, čímž se v HaDivadle zabýváme. No a pak je tu druhá věc, jak se vše projevuje ve vztazích, kde je nyní situace násobena pandemickou krizí. Myslím si, že se lidé začínají starat více o budoucnost, protože se to dotýká jejich prací, kariér a podobně.

A s tímto souvisí i další otázka. Co vás vede uvádět tituly, které poukazují na dekonstrukci rodiny?

No, to je zajímavá návaznost. Pro mě to v Našich reprezentuje nejen běžnou situaci jedné rodiny, ale zároveň je to pro mě obrazem i mezinárodních konfliktů. Matka by byla Amerika, jedna dcera Indie a druhá Německo. Takto vypadají klimatické panely, kde se sjedou státy OSN a řeší se třeba Pařížská dohoda. Je to vlastně souboj lidí v jedné rodině. Tou rodinou je třeba OSN nebo EU a ty jednotlivé dcery mezi sebou vedou argumentační souboje.

Když zmiňuješ ještě Naše, tak není právě východiskem z těchto konfliktů to, co říká nejmladší dcera Eliška – aktivistka, že existují i jiná seskupení, než je rodina coby tradiční hodnota?

Jak říká postava Elišky, že existuje jiná solidarita nebo společenství, než je rodina, tak právě tak jsou ta hnutí komunitně laděná. Ta hra byla tvořena tak, že jsme třeba natočili rozhovor s vytipovanými předobrazy a jejich základní postoje jsme pak přetlumočili do autorského textu.

HaDivadlo se programově hlásí jako instituce právě k diskusi o environmentální krizi. Čím je to dáno?

Je to dáno tím, že my jako osobnosti, lidi, občané a živočichové si uvědomujeme, že se mění životní prostředí. Zároveň je to jedno z klíčových témat evropské politiky. Myslím si, že je logické, že takhle veřejně z veřejných zdrojů financované instituce mají možná i povinnost tato témata řešit, protože je řeší i ta oficiální úroveň.

A Ty sám máš environmentální žal? To je takové teď poměrně populární téma související s ekologií.

Já se to snažím takto nedefinovat. Rozhodně mě děsí to, že se tak pomalu a špatně řeší konkrétní věci, takže mám žal spíš z tohoto špatného řešení. A to je pak důvod, že se v těch inscenacích zabýváme lidskou perspektivou a konflikty. Třeba u Maloměšťáků to není myšleno nějak explicitně, ale je to spíš podobenství o tom, že lidi se horko těžko dostanou k nějaké shodě, že holt pak nemůžeme chtít, aby zvládli klimatickou krizi, když mají problémy v rodině. A něco podobného je v Eyolfovi, kdy postavy na úkor svých psychických stavů a tragédií odsouvají myšlenku svého prostředí – a to včetně okolních lidí – stranou.

S těmi aktuálními problémy mě napadá, zda si myslíš, že pandemie nějak ovlivní divadelní produkci, třeba i konkrétně vašeho divadla.

Velice. Divadlo jako médium nepřežilo vyhlášená globální opatření. Takže je to doklad, že buď je médium divadla nepřenositelné do stavu nouze, anebo je tak ohrožené, že je potřeba o něj pečovat o to víc. A to i do budoucna třeba v rámci environmentální krize, a ne stavu nouze z důvodu virové pandemie. Je to podstatné kvůli jeho unikátnosti, která spočívá v tomto fyzickém kontaktu.

A co připravujete za další inscenace?

V aktuální sezoně pracujeme na dvou adaptacích románů – Moby Dick od Hermana Melvilla a nyní Zeď od rakouské autorky Marlen Haushoferové. Obě zkoumají vychýlenou, vyhrocenou situaci člověka nebo kolektivu bytostí a jednou z otázek, kterou si přímo či nepřímo postavy kladou, je možnost udržitelnosti a přežití. Chápeme je právě jako odraz nejen současného pandemického globálního světa, ale jako náhled kritické situace obecně, právě i environmentální. Vedle toho v září vznikal v režii Ivana Buraje autorský záznam Maloměšťáků v produkci České televize, který bude uvedený v březnu na ČT Art. Od konce března začne u nás zkoušet Jiří Austerlitz (Adámek) se svým tvůrčím týmem autorskou inscenaci s názvem Po celou dobu představení probíhá představení. Průběžně připravujeme také společný projekt s platformou Terén, který bude propojovat estetické a mimoestetické světy, hledat zkušenosti a možnosti trávení společného času mezi specialisty různých oborů, kurátory jsou výtvarnice Katarína Hládeková a sociolog Vojtěch Pecka. Jeho realizace ale závisí na vývoji situace – stejně jako možnosti uvedení inscenací, ke kterým připravujeme také remediované – zvukové – varianty. Od února také zveřejňujeme náš reflexivní podcast s rozhovory s nejen našimi tvůrčími spolupracovníky Budoucnost divadla.


FOTO: archiv HaDivadla

 

Poslední články autora

Corridor movie v Divadle na cucky

Lekce (nejen) ze života umělce

OST-RA-VAR 2019: Den třetí