23. listopadu 2017 měli olomoučtí diváci možnost zhlédnout inscenaci grotesky Václava Havla Vernisáž v podání brněnského Hadivadla. Režisér Ivan Buraj inscenaci situoval do období vzniku dramatického textu, tedy do normalizace. Tomuto řešení odpovídala především scénografie s ohledem k dobovému interiéru sedmdesátých let. Pro celé inscenační řešení je příznačný kontrapunkt projevující se v divadelních složkách.
Na scéně vidíme kromě dobového nábytku i dřevěnou sošku Panny Marie, která je v samotném textu zmiňována. Dále malý kříž stojící na televizi. Na poličce si lze všimnout plechovky od coca-coly. Religiózní a západní symboly vytvářejí kontrapunktickou synergii odrážející se v hereckém projevu. Postavy Věry (Lucie Andělová) a Michala (Jiří Miroslav Valůšek), kteří představují manželský pár, jsou Burajem invertovány jako entity navzájem si protiřečící. Je evidentní, že oba mají představovat komunisticky smýšlející jedince, ale zároveň jejich chování a jednání to popírá. Jedním tímto rozporem je akcentovaná sexualita manželů, kdy je mezi nimi po dobu celého přestavení cítit enormní erotické napětí. Stylizace postav jednak evokuje západní mravy, jež jsou umocněné scénografickým detailem, a to zmíněnou plechovkou. Postavy mají být komunisticky smýšlející, ale ve skutečnosti se jedná o pokrytecké prominenty. Pravděpodobně toto chtěl sdělit i sám Václav Havel, protože se dozvídáme, že Michal často jezdí do Švýcarska, kde nakupuje desky se západní hudbou.
Dále postava Bedřicha v podání Matěje Nytry je interpretována jako postava životního outsidera neschopného žít ve společnosti. Věra a Michal, jeho přátelé, mu donekonečna opakují, jak ho mají rádi a jak se mu snaží pomoci. Bedřichovi je neustále předhazováno, jak se manželé mají dobře, jaký báječný život žijí a že vychovávají úžasného malého synka. Ve skutečnosti má toto nenápadné vychloubání za cíl Bedřicha zlanařit, aby byl jako oni, v tom smyslu, aby vstoupil do komunistické strany. Inscenace tematizuje manipulaci a tlak, který byl za minulého režimu na občany vyvíjen. Dlužno dodat, že scéna je velmi malá a působí značně klaustrofobicky, a to vytváří dojem pasti, do které je Bedřich chycen a chtě nechtě musí čelit nátlaku.
Rytmus inscenace je přímo úměrný emocionálnímu rozpoložení postav. Z počátku se v podstatě jedná o komunikaci tří přátel, nicméně v manželském páru, a to velmi nenápadně, postupně vzrůstá agresivita. Nátlak na Bedřicha je zpodobněn opakováním replik evokujících absurdnost celé situace a také snahu manželského páru nenápadně manévrovat. Když se Bedřichovi podaří opustit jeviště, manželé se pustí do zoufalého křiku a naléhají na něho, aby se vrátil, protože chtějí, aby byl stejný pokrytec jako oni.
Tematizováno je pomyslné nasazovaní společenských masek, které umožnují pružným jedincům se mrštně pohybovat společenským klimatem a urvat vše, co se jen dá. Ačkoliv Burajova inscenace nenese aktualizační prvky, které se nabízejí, je Vernisáž HaDivadla jak herecky, tak scénicky přesně vypovídající o absurdní společenské mašinerii v dobách socialismu.
- HADIVADLO ‒ Vernisáž
- Autor: Václav Havel
- Režie: Ivan Buraj
- Scénografie: Juliána Kvíčalová
- Účinkují: Lucie Andělová, Jiří Miroslav Valůšek, Matěj Nytra
Premiéra 5. 10. 2016, recenze psána z uvedení 23. 11. 2017 v Divadle hudby Olomouc.
FOTO: archiv HaDivadla
