Třetí premiérou Divadla Tramtarie v sezoně 2014/2015 je komedie Druhý život Veroniky. Pod inscenací je – v Tramtarii již tradičně – podepsán Vladislav Kracík, a jeho Veronika rozhodně klasické „kracíkovské“ rysy má: rychlý střih, situační humor a trocha toho zamyšlení. A to je rozhodně dobrý divadelní koktejl.
Postavy z běžného života
Již z názvu vyplývá, že inscenace prakticky patří představitelce hlavní role, a čerstvě třicetiletá Petra Konvičková je pro ni jako stvořená. Když vypočítává všechny skutečnosti života třicátníků, je evidentní, že mluví z vlastní zkušenosti. Herečka má navíc příjemný hlasový projev a dovede překvapit – scéna, ve které křehká mladá žena kleje hůř než prezident, má opravdu styl. Osm dalších herců pak má vedlejší role – vedlejší ve vztahu k hlavní hrdince, nikoli významem. Marek Zahradníček a hostující Martin Tlapák jsou dobře zvolenými protiklady, mezi kterými se Veronika – a vlastně jakákoli žena – jen těžko rozhoduje. Zahradníčkův Kamil okouzluje svou obyčejností a férovostí. Tlapákův hrdina je pro změnu movitý podnikatel, morálně pravda trochu pokulhává, ale kterou ženu by nezaujalo bohatství, moc a pěkný vzhled? Ostatně jeho sdělení „Jestli to nevezmu, tak mě někde v Bulharsku zabetonujou“ má své kouzlo. V hereckém týmu výrazně vyniká Barbora Šebestíková v dvojroli barmanky a barové tanečnice – a zřetelně přitom připomíná svou postavu Lucy z inscenace Bohyně města hříchu. Šebestíkové role femme fatale zkrátka sluší. Naprostým překvapením inscenace je Jan Konopčík – psychopatický vrah z Psycha proměněný v šíleného striptéra je nápad hodný ocenění. Veronika Löflerová, Miroslav Černý a Václav Stojan tvoří klasické tramtarijní jevištní figurky. Škoda je tak jen postavy Jany Posníkové – ne snad, že by herečka Veroniku číslo dvě hrála špatně, naopak, bohužel je poněkud uvězněná v úloze zbohatlické paničky, kde se jen těžko nalézá prostor k originalitě.
Scéna a kostýmy Dagmar Maturové a Angeliny Dagmar Mádrové, tramtarijních dvorních scénografek, jsou jako vždy maximálně zjednodušené. Na jevišti je jen malý bar a několik šedivých panelů, které slouží jako sedačky. Bohatá scéna by v případě Divadla Tramtarie nejspíš hodně překvapila, pokud by se vůbec v praxi dala uskutečnit, nicméně dějiště Veroniky je zjednodušeno až příliš a působí skoro dojmem nedbalosti. Kostýmy jsou v Tramtarii poslední dobou příjemným překvapením. Nejedná se o žádné zvláštní oděvy á la velká divadelní scéna, ale každou postavu sympatickým způsobem vystihují. Veroničino ležérní tričko a legíny, Kamilovo tričko se smajlíkem, večerní šaty druhé Veroniky, Dominikova bílá košile, minisukně barmanky – každý kousek je pro danou postavu charakteristický. Jedná se o typy lidí, které známe a můžeme je běžně potkat. Což neznamená, že nejsou vtipní a originální.
Tradiční tramtarijní komedie
Hudba Martina Peřiny – který ostatně již také patří k tradičnímu tramtarijnímu týmu – je vydařená jako vždy a plně koreluje s tématem inscenace, od diskotékové horečky sobotní noci až po ústřední opakující se motiv. Jediným lehce drhnoucím prvkem v Druhém životě Veroniky je otázka „hrací automaty – ano či ne“. Problém je aktuální, neboť v době uvedení inscenace probíhalo v Olomouci referendum o zákazu hazardu. Ano, téma rozděluje oba Veroničiny osudové muže. Jeden síť heren vlastní, druhý proti nim bojuje. Ale co zrovna toto téma dělá v této komedii? Jak inscenátory napadlo zařadit do hry právě tuto problematiku? Divák je do tohoto ústředního sporu doslova vhozen, ačkoli na základní děj nemá až takový vliv. Proč, to zůstalo nedovysvětleno.
Příjemnou skutečností nicméně zůstává, že Tramtarie nezapomíná na své kořeny. V posledních sezonách si olomoucká malá scéna troufá na velice ambiciózní projekty – adaptace náročných literárních děl nebo dechberoucích hororů. Ve většině případů úspěšně. Tramtarie ale vždy byla známá především – i když nejen! – pro své skvělé komedie, inscenace, které dovedou báječně pobavit a odreagovat. Druhý život Veroniky nenese nějaké významné poselství, ale je takovouto hřejivou komedií. Komedií, které může recenzent s klidem dát osmdesát procent.
Divadlo Tramtarie – Vladislav Kracík: Druhý život Veroniky. Režie: Vladislav Kracík. Dramaturgie: Matěj Mužík. Scéna a kostýmy: Dagmar Maturová a Angelina Dagmar Mádrová. Hudba: Martin Peřina. Projekce: Angelina Dagmar Mádrová a Lukáš Masner. Světla: Aleš Hejral. Zvuk: Roman Vičík.
Premiéra 9. prosince 2014, recenze psána z reprízy 11. prosince 2014.
Foto: Markéta Rosendorfová
