Kde se objeví chorvatský režisér Oliver Frljić, tam nastane rozruch. Zvláště to platí u jeho inscenací, které jsou značně nabité nekompromisní kontroverzí namířenou k nepříjemným otázkám společnosti. V kontextu dramaturgie festivalu Divadelní svět Brno šlo v poslední době zaznamenat několik protestů proti uvedení Frljićova Naše násilí a vaše násilí, avšak tento režisér zde představil i své Prokletí vytvořené ansámblem Teatru Powszechny z Varšavy.
Protentokrát se Frljić rozhodl na volné motivy zpracovat drama Stanisława Wyspiańskiho Prokletí (v originále Klątwa) z roku 1899, na tomto počinu s ním spolupracovali tři dramaturgové, a to Agnieszka Jakimiak, Joanna Wichowska a Goran Injac. Jde o dílo s poměrně jednoduchou dějovou linií, kdy hlavní zápletku tvoří vztah kněze s ženou, která s ním má dvě děti. Jenže nebyl by to Oliver Frljić, aby si dílo nepřetvořil k obrazu svému, „zakázaný vztah“ se stal pro něj záminkou, jak se jednou opět navézt do církve a celkově do náboženství. Paradoxem je, že v představení účinkují herci z divadla v Polsku, ze země patřící k těm nejvíce katolickým. Že by něco nebylo v pořádku i tam?
Prokletí se odehrává v chladně stylizovaném jevišti podle návrhu Kuby Olszaka, ve kterém se nalézá pouze uprostřed velký dřevěný kříž a v pozadí kovová zeď s lampičkami umístěnými do tvaru státního znaku Polska ‒ orlice. Vše působí ponuře, převládá přítmí, pro důraz na jednotlivé herce se využívá bodové osvětlení. V kritických situacích své činí i stroboskop, jehož nepříjemný účinek doplňuje chaotická hudba. Herci v kostýmech dle Sandry Dekanić korespondují s prostorem, jelikož jsou oděni do oblečení v černých, šedých a bílých barvách, nebo nosí kleriku.
Oliver Frljić patří k obdivovatelům Bertolta Brechta a hlásí se k levicovému divadlu, což vložil i do Prokletí. Herci občas vystupují ze svých rolí a uvádějí další scénu či hrají sami sebe, ovšem opět dochází k „frljićovskému“ zveličování situací. Dokonce i režisér zde podstupuje sebereflexi, když se o něm herci baví ve svých monolozích a vypráví zážitky ze zkoušení. Frljić nutí aktéry k odvážným věcem, v Prokletí se jich najde plno, zvláště když například herečka Julia Wyszyńska provádí felaci figury papeže Jana Pavla II., kterého později nechá pověsit. Co tím chtěl režisér říci? Těžko se hledá odpověď. Provokace Poláků? Mimo jiné, ti ho za tento počin zažalovali. Prokletí se totiž značně naváží do tamní politiky, která je proti potratům a staví si na víře a rodině. Že by se ptal na svobodu ženy?
Dalším příkladem je výstup Klary Bielawky, která brilantně udržuje kontakt s publikem a obrací se na něj. Křičí. Nadává. Je vulgární. Nabízí se mužskému publiku jako žena. Vše však dělá přesvědčivě a přitom s odstupem. Také Karolina Adamczyk dominuje svým hereckým výkonem a stejně jako její ostatní kolegyně je nucena k drsnému chování, Prokletí završuje aktem, kdy dřevěný kříž shodí za pomoci motorové pily. Avšak ani muži nejsou okradeni o výstup, z nichž za nejodvážnější se dá považovat ten Michała Czachora, který vede komický monolog a při tom si na svůj penis navléká roztrženou fotografii režiséra. K čemu všemu ale tyto erotické a protináboženské narážky? K vyvolání odporu, aby vznikl prostor pro dialog, anebo úlisné urážení hodnot? Vzhledem k dramatu Stanisława Wyspiańského snad možná i proto, aby se diváci zamysleli nad (ne)lidskostí náboženství a církevních institucí vzbuzujících v lidech nenávist vůči ostatním…
- POWSZECHNY TEATR ‒ Prokletí
- Předloha: Stanisław Wyspiański
- Režie: Oliver Frljić
- Dramaturgie: Agnieszka Jakimiak, Joanna Wichowska, Goran Injac
- Kostýmy: Sandra Dekanić
- Světla: Jacqueline Sobiszewski
- Scénografická spolupráce: Małgorzata Dzik
- Asistenti režie: Mateusz Atman, Jakub Skrzywanek
- Stage manager: Kuba Olszak
- Hrají: Karolina Adamczyk, Klara Bielawka, Maria Robaszkiewicz, Barbara Wysocka, Julia Wyszyńska, Jacek Beler, Arkadiusz Brykalski, Michał Czacho
Premiéra 18. února 2017, recenze psána z uvedení 24. května 2018 v rámci festivalu Divadelní svět Brno.
FOTO: archiv Teatru Powszechny
