Na festivalu Divadelní Flora byla představena videoinstalace The Kids Are Alright věnující se zkušenostem druhé generace imigrantů, k níž náleží i tvůrkyně instalace Simone Dede Ayivi. Na audiozáznam zachycuje výpovědi šesti potomků imigrantů různého původu do Německa. Ačkoli se konkrétní příběhy odehrávají právě tam, mají bohužel univerzální platnost. Výpovědi jsou doplněny projekcí na několik panelů rozmístěných okolo centrálního prvku – automaticky se otáčejícího dětského kolotoče. V prostoru se též nachází houpací autíčka na pružině a velcí plyšoví medvědi. Prostor tak vytváří umělé dětské hřiště, diváci se stávají dětmi, což je podpořeno promítanými záběry ze hřiště skutečného, ale prázdného.
Promítány jsou také záběry na vypovídající obyvatele Německa, jejichž vyprávění je rozděleno chronologicky řazenými tématy. Začíná vzpomínkami na dětství, které je kvůli „dědictví migrace“ prodchnuto vyčleněním, ač se zde (většinou) narodili. Končí jejich přístupem k vlastním dětem, o nichž ví, že si nesou stejné břemeno. Provázející větou instalace je přání emigrujících rodičů, aby „se děti měly lépe než my“. Stejně jako migrace i tato věta se dědí, zůstává přáním i pro druhou generaci.
Mluvčí mnohdy v různých variacích zažívali podobné situace. Od zdánlivě nezávažného vymýšlení si vánočních dárků, které nedostali, aby zapadli do dětského kolektivu, až po žhářské útoky, jimž jejich rodiny čelily. Jeden z mluvčích vznesl tezi neskutečně absurdní, přitom založenou na vlastní zkušenosti, a sice že jako imigrant nemůžete bydlet v samostatném domě, ale pouze v bytě. Protože by Němci nepodpálili dům, kde bydlí Němci.
Objevil se i moment, kdy mluvčí líčí mezigenerační propast mezi nimi a jejich rodiči. Ti pro vidinu lepšího života svých dětí mnoho vykonali, ale zároveň se nedokážou vcítit do jejich pozice, když se jim od potomků nedostane vděku, ale dalšího zklamání z životní situace. Vděčnost za možnost žití v jiném státě má většinová společnost tendenci vnímat jako samozřejmou. Tato představa se však míjí s realitou, zejména u potomků migrantů, kteří již nesrovnávají život v zemi původu a život v zemi, do níž se přestěhovali. Srovnávají život svůj a životy lidí tamější většinové rasy.
Jako metody pro porozumění lidem s jinými zkušenostmi, než má většinová společnost, se často užívá proces individualizace, jinými slovy hledění na každý příběh jednotlivě, snaha vyvarovat se házení všech takzvaně do jednoho pytle. Proto bylo překvapující, že instalace právě toto znemožňovala, jednotlivé hlasy se místy prolínaly a nebylo možné identifikovat mluvčího. Na druhé straně mohly promluvy bez autorství podnítit diváka vytvořit si obecný model životního zážitku imigrantů, na nějž se promítá celospolečenský problém nesnášenlivosti. Přesto si myslím, že nejpůsobivější jsou právě ony konkrétně zakotvené detaily.
Instalace zviditelňuje důležitý společenský problém rasismu, který bývá, zejména ve střední Evropě, upozaďován s alibistickou výmluvou, že nás se netýká. Ale po jiné než společenské stránce neshledávám instalaci zvlášť zajímavou nebo kreativní. Držela se svého cíle zprostředkovat palčivou reálnou zkušenost.
- SIMONE DEDE AYIVI – The Kids Are Alright
- Koncept: Simone Dede Ayivi
- Video: Jones Seitz
- Scénografie: Theresa Reiwer
- Zvuk a hudba: Katharina Pelosi
- Světlo: Frieder Miller
- Asistentka produkce, dramaturgická spolupráce: Selma Böhmelmann
- Asistentka scénografie: Chris Erlbeck
- Exteriérové záběry: Thomas Machholz
- Odborná konzultace: Nabila Bushra, Fatma Kar, Lenssa Mohammed, Dan Thy Nguyen, Kadir Özdemir
- Management: Ehrliche Arbeit – Freies Kulturbüro
- Technická výroba: Gefährliche Arbeit
Psáno z uvedení 20. května 2023 v Muzeu umění Olomouc v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: Facebook Divadelní Flory
