Zpět na výpis článků

Divadelní Flora 2023: Tanec dervišů: je dokumentární a je divadlo

Politicky zainteresované divadlo často vyznívá jako planě pronášený pseudointelektuálský lament nad nefunkčností systému. V inscenaci Tanec dervišů však dostává praktický význam. Divadlo na cucky nabídlo režisérce zaměřující se na dokumentární divadlo Barbaře Herz zpracovat lokální téma. V rámci festivalu Divadelní Flora měla svou premiéru sólová inscenace pro herečku Veroniku Lazorčákovou, která promlouvá o skutečném případu uvězněného adiktologa z Olomouce Dušana Dvořáka odsouzeného za pěstování léčebného konopí. Politická témata nejsou Divadlu na cucky cizí, Tanec dervišů se ale věnuje konkrétní realizaci absurdní systémové mašinerie, zviditelňuje jednotlivce momentálně sedícího v cele. Samotná existence Tance dervišů Dvořákův případ dostává do veřejného prostoru, mimo to jsou diváci vyzváni k podepsání petice za udělení prezidentské milosti.

Inscenace není čistou apologií Dvořáka, zobrazuje obecné téma absurdnosti systému a dehumanizace lidí ve znevýhodněných pozicích. Vězňovi, který píše několik dopisů soudům denně za nejen sama sebe, ale i spoluvězně pod hrozbou exekuce, je blahosklonně dovoleno užívat psací stroj po dobu jedné hodiny. Evě je sociální pracovnicí řečeno, že nemůže od života čekat tolik, když se narodila do „blbý rodiny“. Toto její přílišné očekávání spočívá v tom, že se nechce uchylovat k sexuální práci.

Předchozí inscenaci Herzové O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso A studiu Rubín jsem shledal tematicky nesoudržnou. Tanec dervišů se oproti ní tolik tematicky nerozpadal, držel se dvou hlavních linií, případu uvězněného adiktologa a příběhu mladé slečny Evy ze sociálně slabé rodiny. Obě poukazují na netečnost systému k jedinci. To je však stále příliš široké téma, aby se dalo hovořit o provázanosti. Ještě více nahodilá byla tematizace COVIDu (pro současné divadlo zdá se povinná), která s sebou přinesla další odbočku a pach Sava. Zúžení témat by vleklé inscenaci prospělo. Všechny tyto neucelenosti však byly zapracovány do představení skrze divadelní prostředky tak, že nakonec začaly dohromady dávat smysl alespoň po jevištní stránce. Například růžové latexové rukavice symbolizující rodinná pouta propojily dojemnost příběhu Evy se sterilností protipandemických opatření.

Inscenaci provází metafora skříňky na jinak čistě bílé zadní stěně jeviště. V ní se objevují věci potřebné i věci na obtíž – jako kamení, které připevněné potravinovou fólií k hereččině tělu evokuje jakési nádory. Ty mohou odkazovat na tělesné nemoci, jež zasažení léčí konopím. Objevování se neodmítnutelných kamenů – překážek, které na člověka vrhá záhadný Někdo shora – vizuálně zpřítomňuje Dušanův i Evin ubíjející problém systémové oprese.

Polopřítomnost tohoto „druhého“ nabádá k úvahám nad hranicemi sólové performance. Veronika Lazorčáková sice byla po celou dobu na scéně sama, ale v neustálé interakci se skříňkou, která se stala tak trochu jejím diktátorem. Hereččino hravé a jímavé podání bylo funkční i v lehce interaktivních částech. Byla by škoda, kdyby „si to hrála Trmíková,“ jak si pod vousy postěžovala přenášejíc těžké kameny po jevišti.

Inscenace zaujme svým vizuálem, zejména propracovaným light designem, který v úvodní naivní scéně tvoří ze stínu herečky duhu. Dále je pracováno s komplementaritou barev, kdy jedna scéna intenzivně zeleně nasvícená působí na divákovy oči tak, že poté se mu bílá zadní stěna jeví růžově a dojde k následnému spojení obou barev. Abstrahování scénického prostoru, využívání propojujících rekvizit a důraz na proměnlivou hereckou akci byly důkazem, že tato dokumentární inscenace s mimouměleckým přesahem naštěstí nezapomněla na to, že je také divadlem.


  • Výprava: Petra Vlachynská
  • Režie: Barbara Herz
  • Hudba: Matouš Hekela
  • Dramaturgie: Simona Petrů
  • Hraje: Veronika Lazorčáková
  • Scénář: Barbara Herz
  • Textová dramaturgie: Anna Hoprich

Psáno z premiéry 18. května 2023 v Divadle na cucky v rámci festivalu Divadelní Flora.

FOTO: web Divadla na cucky