Zpět na výpis článků

O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso: Nedivadelnost autenticity

Jak říká autorka a režisérka Barbara Herz: „Autenticita je děvka.“ Na tenkých ledech mezi děvkovskou autenticitou a zavádějící estetizovaností se pohybuje dokumentární divadlo. S tím se Herz, jež v A studiu Rubín uvedla již druhou dokumentární inscenaci, musela vypořádat. Její inscenace O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso tematizuje mužství a do jisté míry odpovídá na předchozí inscenaci o mateřství Jenom matky vědí, o čem ten život je. Podobná je i jejich geneze, obě využívají metody verbatim, která spočívá v reprodukování zaznamenaných promluv reálných lidí.

Tvůrci se snaží mapovat mužský náhled na to, co znamená být mužem v dnešní době. Nekladou však konkrétní otázky, nedrží se jednotící linky, a proto se téma inscenace poněkud rozmělňuje. Inscenace tíhne k autentickému zobrazování sebraných výpovědí, estetická funkce se omezuje na minimum, stejně jako autorský vliv na výsledný tvar. Nepůvodnost inscenace vnímám jako důvod, proč v mých očích nefungovala. Docházelo k reiteraci sebraných pretextů bez dalšího komentáře či souvislostí. Jistěže tvůrčí činností je jejich samotné získávání, avšak autorský vliv se dále nepromítl nejen do textu, nebyl znát ani v ostatních aspektech inscenace. Vlivem nedostatku režijně-dramaturgické vize výsledek působil spíše jako suchá a fragmentarizovaná přehlídka životních názorů a osudů náhodných postav postrádající scelující rámec.

Čistě autorskou invencí je pochopitelně scénografie Jany Hauskrechtové, herecká akce je zasazena do prostoru čekárny, tedy do konkrétního, prozaického prostředí, které odpovídá civilnosti replik. Čekárna by bývala mohla fungovat metonymicky, například že muži střední generace čekají na nástup generace nové či na opadnutí stereotypizace, ale prostor nakonec nepromlouval, nečekali na nic. Nemohu než dojít k závěru, že byl zvolen zcela utilitárně, jako logická záminka inscenovat promluvy spolu nesouvisejících neznámých.

Na jevišti se postavy ve svých promluvách střídají. Patriarcha, postarší pedagog představovaný Hanušem Borem, si stěžuje na úpadek mužnosti. Jemu kontrastuje postava progresivního levicového liberála, vycházející z předobrazu publicisty Petra Bittnera. Vztahy mezi dalšími osobami už ale na povrch nevystupují. Mezi otcem (ztvárněným Václavem Rašilovem) rmoutícím se nad svou rodinnou situací, kdy mu není umožněno vídat své děti, a Dobrodruhem či Kamioňákem (ztělesněnými Pavlem Neškudlou), z nichž prvý popisuje svou zkušenost s armádou, znamenající pro něj utvrzení jeho mužství, a druhý ve zkratce vylíčí proces své rodové tranzice, nevnímám žádnou návaznost.

Postavy jsou příliš specifické na to, aby představovaly archetypy, zároveň kvůli fragmentárnosti promluv nepůsobí ani komplexně. První případ by vedl k zobecnění diskurzu, ten druhý k empatizaci, nedošlo ani k jednomu. Ve výsledku se výpovědi postav jeví jako anonymní příspěvky do diskuze. Přesněji do ticha vlastního monologu.

V kontextu všednosti prostoru, civilnosti textu i herectví působil fakt, že na sebe postavy navzájem reagovaly velmi poskrovnu, zvláštně. Jejich interakce se většinou omezovala na pokývání hlavou, diváci zkrátka sledují výseky monologů. Opakovaně se však objevil působivý moment, kdy postava liberála přednáší hlubší, konstruktivní reflexi, zatímco jiné postavy divákovu pozornost odvrací banalitami, šustěním obalu od salámu nebo groteskní psí hlavou. Tyto okamžiky zrcadlily i reálnou situaci představení, kdy se publikum směje stereotypům (nebo se stereotypy?) spojovaným s muži, ignorujíc, že se inscenace snaží něco sdělit. (Skutečnost, že není dost dobře možné dekódovat obsah sdělení samotné inscenace, nyní ponechme stranou.)

Dílo se spoléhá na svou textovou složku, kterou staví téměř na piedestal. Nechává ji promlouvat na maximum a nedovolí jí dát se „vyrušit“ čímkoli jiným, což je škoda. Trpí tak temporytmus představení, divák po celou dobu sleduje stejný princip. I přes snahu o rozbití struktury inscenace díky intermezzům utvořeným z textů Petra Bittnera je její rytmus palčivě monotónní.

Mohlo by se zdát, že inscenaci vytýkám záležitosti vycházející ze samotné podstaty zvolené metody a žánru. Samozřejmě si nemyslím, že každá dokumentární inscenace je odsouzena k neúspěchu, ale shledávám tuto disciplínu vysoce ošemetnou. Má tendence k oddivadelnění, pouhé ostenzi již existujících jevů, která na jevišti často ztrácí komunikační sílu. I dokumentární divadlo zůstává divadlem. Od dokumentu čekám výpovědní hodnotu, od divadla umělecký zážitek. Bohužel mi tento pokus spojit vzdálené cíle neposkytl ani jedno.


  • A STUDIO RUBÍN: O bílých heterosexuálních mužích, co jedí maso
  • Text: Barbara Herz, Anna Hoprich
  • Režie: Barbara Herz
  • Textová dramaturgie: Šárka Kiršnerová, Anna Hoprich
  • Dramaturgie:Jiří Ondra, Dagmar Fričová
  • Scénografie: Jana Hauskrechtová
  • Hudba: Ivan Acher
  • Video: Martin Bitala
  • Pohybová spolupráce: Ondřej Jiráček
  • Hrají: Michal Bednář, Hanuš Bor, Pavel Neškudla, Václav Rašilov a Matěj Trnka

Premiéra 31. května 2022 v A Studiu Rubín, psáno z reprízy 30. října. 2022.

FOTO: archiv A studio Rubín