Počátkem druhého týdne festivalu Divadelní Flora 2022 zavítalo do Olomouce pražské Národní divadlo s inscenací režiséra Ivana Buraje a dramaturga Jana Tošovského Kosmos, adaptací stejnojmenného románu (nominovaného na Nobelovu cenu za literaturu) polského spisovatele Witolda Gombrowicze.
Witold se vydává do zapadlého podtatranského městečka, aby se učil na zkoušky, na kterých mu vlastně nezáleží. Potkává přítele Fukse, s nímž se ubytuje v rodinném penzionu pana Leona a jeho ženy Kuličky. Pravidelně se scházejí s Leonovou rodinou u jídelního stolu. Nacházejí však řadu podivností. Co má společného oběšený vrabec, šipky na stropech a zohyzděné rty hospodyně Kataši? Podezření na sebe váží nová podezření a Witold spolu s Fuksem v nich hledají významy a spojitosti. Nedokážou se z těchto smyček událostí vymotat, jsou již zašmodrchány v jejich hlavách, stejně jako nevratná smyčka na vrabčím hrdle.
Kosmos, jehož autor je považován za předchůdce existencialismu, připomíná v mnoha aspektech Camusova Cizince, jako např. nesnesitelným letní parnem, které unavuje a přemáhá hlavní postavu románu – Witolda, jmenovce svého autora – a vede ho k neovladatelnosti těkavých myšlenek a nesoustředěnosti, jíž se nijak nevzpouzí a nechává se jí vést. Witoldova existence stojí proti veškerému bytí světa, radikálně se odlišuje, aby stvořila vlastní pravidla bytí, vzdoruje vynuceným skutečnostem.
Jevišti ve scénografii Antonína Šilara dominuje ateliérový dům, jehož okny může divák sledovat dění zvnějšku. Zároveň má díky plátnu, na které je snímána realita přímo zevnitř, možnost sledovat detaily Witoldovy perspektivy. Je využito metod live cinema, tedy přímého přenosu dění na jevišti, a dokonce i mimo něj. Divák si sám vybírá perspektivu vnímání, zakouší onu přemíru skutečností, a dostává se tak do Witoldova těkavého módu.
Herectví se orientuje přímo na diváka i na kameru. Kamera snímá detaily a dostává se do míst, kam divák nedohlédne. Záběry mimo jeviště přiznávají technický personál, a ruší tak divákovu představu o tom, v jaké realitě se nachází. Cloumají s ním v přemíře nesouvislostí, aby se ztratil a byl ohlušen vpádem dalšího chaosu, který nelze racionálně dešifrovat.
Postava Witolda příběh vypráví a zároveň se ho účastní. V inscenaci je jeho postava zobrazena nadvakrát. Witold v podání Matyáše Řezníčka vystupuje jako přímý účastník dění v konfrontaci s ostatními postavami a zároveň je tu Witold Petra Reifa, vzdálený komentátor a vypravěč hledící z okna domu, se schopností předbíhat v ději. Postavy se prolínají, a dokonce dochází k jejich konfrontaci, což zvýrazňuje pnutí vnitřního a vnějšího světa, jimiž oba Witoldové provázejí. Postavy inscenace jsou až divotvorně vyšinuté, tuto vlastnost staví hrdě na odiv, aby podtrhly absurdno situací (Leonova posedlost tzv. „bergováním“, Kuliččino bušení do domu, Lulčino koketování s knězem) a konfrontovaly nás s bizarností nastavení pravidel „normální“ společnosti.
Dezorientovaná mysl propojuje nové významy symbolů a sestavuje svět vlastního vnímání, vlastní Kosmos. Rozbořenou realitu nahrazuje Witold realitou novou, čímž potvrzuje neuzavřenost a neuchopitelnost existence. Opakuje se vnitřní monolog obrazů a svíravé návraty střídané novými asociacemi odkazujícími k šipkám. Troskotání jeho mysli tkví v její znepokojivé a deprimující nekonečnosti. Inscenace s naturální degenerací tvoří svět, do kterého zaboří i divákovu hlavu a ta se ještě po konci představení vzpamatovává, aby se odtrhla od myšlenky na Katašin ret a mrtvolku vrabce na provázku.
- NÁRODNÍ DIVADLO – Kosmos
- Režie: Ivan Buraj
- Překlad: Erich Sojka
- Dramaturgie: Jan Tošovský
- Dramatizace: Ivan Buraj, Jan Kačena
- Scéna: Antonín Šilar
- Kostýmy: Kateřina Kumhalová
- Asistentka scénografie: Františka Králíková
- Hudba: Tomáš Vtípil
- Kamera: Dominik Žižka, Jakub Jelen
- Střih: Alan Sýs
- Světelný design: Robert Palkovič
- Zvukový design: Michal Cáb
- Účinkují: Matyáš Řezníček, Jan Bidlas, Ondřej Pavelka, Jana Boušková / Lucie Brychtová, Jindřiška Dudziaková, Tereza Vilišková, Radúz Mácha, Filip Rajmont, Pavla Beretová, Pavlína Štorková, Petr Reif, Luděk Fuxa
Premiéra 14. a 15. listopadu 2019, psáno z uvedení dne 16. května 2022 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: archiv Divadelní Flory
