Loňská Divadelní Flora přinesla olomouckému publiku možnost zhlédnout vedle konvenčních činoherních představení i projekty odchylující se od tradičního divadla. Takovým příkladem je projekt Divadla Archa a SixHouses Virtual Ritual, který byl na programu ve druhé polovině festivalu. Režisér Jan Mocek si v této performanci položil otázku, jaký je vztah mezi skutečností a virtuální realitou, respektive počítačovou hrou. V produkci se představili tři performeři, a sice architekt a urbanista Osamu Okamura, fotografka Adéla Vosičková a youtuber Ondřej Pokorný, známý pod přezdívkou Atlet.
Jan Mocek neherce, jak se tito aktéři sami nazývají, usadil na levý bok scény před monitory laptopů, kde zdánlivě hrají počítačovou hru ve stylu GTA. Hra je živě promítána na plátno umístěné za nimi. Představení lze rozdělit do dvou částí. Ta první se nese v duchu jakéhosi referátu, kdy každý z protagonistů přichází se zcela originálním pohledem na danou videohru.
Prvním řečníkem je Osamu Okamura, který reflektuje svět virtuálního města, kde se hra odehrává, ryze optikou své profese architekta. O fiktivním světě videohry v podstatě hovoří tak, jako by přednášel o reálném městě. Jeho avatar létá vrtulníkem nad metropolí a ptačí perspektiva mu umožňuje ji analyzovat z architektonického hlediska. Všímá si například, jak je celkově město vystavěno dle urbanistických měřítek, osvětluje jeho infrastrukturu, řešení inženýrských sítí či poměr městské zeleně a relaxačních zón v kontrastu k ostatním částem města. Dále si všímá samotné architektury budov a celkového rázu virtuální metropole. Svým příspěvkem dokazuje, že i vývojáři videoher musí používat určitý logos vztahující se ke skutečné realitě, a tudíž se i počítačová hra může stát plnohodnotným uměním.
Na problematiku videohry jako umění částečně navazuje příspěvek Adély Vosičkové, jež nám ukazuje, že danou hru si člověk může hrát po svém – v módu, s nímž vývojáři primárně nepočítali. Vosičková názorně ukazuje, jak hraje za avatara fotografky a ve virtuálním světě pořizuje virtuální fotografie, které mají skutečnou uměleckou hodnotu a mohou, jak sama poznamenává, být vystavovány v reálných galeriích. Performerka zde prezentuje nejen možnost kreativního přístupu k hraní počítačových her, ale zároveň nám podává informace o nově se rodícím fotografickém žánru, který by nás nenapadl ani ve snu.
Ondřej Pokorný zprostředkovává zábavní aspekt počítačové hry jako takové. Ve virtuálním světě se pohybuje v celé škále avatarů počínaje groteskním vlkodlakem a Ježíšem konče. Dále nás seznamuje s tím, jak je hra vystavěna, co hráčům nabízí. Pokorného avataři za bílého dne okrádají nejen kolemjdoucí postavičky, ale troufnou si i na vykradení banky.
Páchání virtuálních zločinů na obrazovkách notebooků lze oprávněně považovat, zejména u mladších hráčů, za poněkud nevýchovné trávení volného času. Pokorného příspěvek však ukazuje, že díky počítačovým hrám může člověk zažít nevšední dobrodružství, která by byla v reálných parametrech nedosažitelná.
Druhá část představení se nese v duchu video sice-specific performance. Na plátně vidíme, že se všichni tři protagonisté coby avataři pohybují po reálné Olomouci, ale chovají se, jako by stále hráli videohru. Bylo poměrně zábavné sledovat, jak obyvatelé hanácké metropole reagují na performery v rolích virtuálních postaviček. Když se například Adéla Vosičková plazila po zemi před lidmi čekajícími na autobus, většina z nich pro jistotu upřela své zraky do svých mobilních zařízení. Reální občané města byli v podstatě neteční jako virtuální avataři v počítačových hrách. Asi nejhumornější část ovšem nastala v okamžiku, kdy Ondřej Pokorný vyrazil na nákup do jedné z olomouckých samoobsluh v masce vlkodlaka, kterou měl i ve videohře. Kromě jedné starší paní, která chtěla volat policii, proběhl nákup v pořádku.
Kvalita Mockovy inscenace Virtual Ritual tkví v dovedném prolnutí několika divadelních přístupů. Projevují se zde postspektakulární tendence provázené záměrně potlačenou mimetickou stránkou díla v kombinaci s lecture performace. Protagonisté nic nehrají, nejsou to herci, ale skutečné osobnosti, které přicházejí s autentickými sděleními. Další postup užitý v inscenaci mísí sice-specific s tzv. neviditelným divadlem. Za pomoci předtočených záběrů se performeři pohybují v reálném městě a představují role avatarů. Náhodní lidé, kteří se nevědomky stanou součástí této preformace, jsou diváky a aktéry zároveň, ale neví o tom.
Mockova performance přináší nové pohledy na to, jak smýšlet o počítačových hrách, a umožňuje v nich spatřovat umělecký potenciál. Zároveň hledá paralely mezi virtuálním a skutečným světem, které nemusí být, zvlášť pro nezasvěcené, hned patrné.
- JAN MOCEK – Virtual Ritual
- Koncept, scéna, režie: Jan Mocek
- Umělecká spolupráce: Irina Andreeva, Sodja Lotker, Táňa Švehlová
- Světla: Patrik Sedlák
- Zvuk: Ladislav Štěrba
- Video: Jan Mocek, Ondřej Pokorný
- Fotografie: Adéla Vosičková
- Účinkují: Osamu Okamura, Adéla Vosičková, Ondřej Pokorný
Premiéra 2. října 2019, psáno z uvedení dne 19. listopadu 2021 v rámci Divadelní Flory.
FOTO: archiv Divadelní Flory
