Zaplněný divadelní sál, téměř prázdné jeviště a v jeho centru energická Bettina Hoppe jako Paula Spencer; žena, která s diváky sdílí zážitky nejen z nepříznivé minulosti. Žena, která narážela do dveří je v pořadí druhá německojazyčná inscenace letošní Divadelní Flory, ale oproti ostatním se jedná téměř o jakousi formu stand-upu.
Témata jako domácí násilí, šikana, alkoholismus nebo drogová závislost se sice často objevují ve filmech, ale ne tak často na prknech divadel. I to je jeden z důvodů, proč je inscenace německého souboru Berliner Ensemble výjimečnou položkou v programu Divadelní Flory. Tvůrci Bettina Hoppe a režisér Oliver Reese vytvořili divadelní adaptaci románu The Woman Who Walked into Doors Roddyho Doyla z roku 1996.
Výsledný monolog je pouze část toho, co skutečná výpověď v knize obsahuje. Paula Spencer, uklízečka, alkoholička a matka několika dětí, retrospektivně a otevřeně mluví o svém životě od dětství až po současnost. Diváky může ze začátku zaskočit rychlost mluvy a poměrně chaotické uspořádání popisovaných událostí. Promluvy Hoppe dobře napodobují mluvu ženy, která je sice zmatená a nešťastná, ale zároveň chce ze sebe co nejrychleji dostat vše, co se jí během života stalo. Mluví rychle a odhodlaně, někdy kouskovitě, jindy používá jen pár slov, citoslovce nebo pouhé náznaky vět. Kombinuje události z dětství s těmi, které se staly v dospělosti a její výpověď tak nemá chronologický řád. Energie a zápal pro věc, které dává Hoppe jasně najevo, jsou odrazem silné ženské osobnosti, bojující o místo ve společnosti, přestože se nachází na jejím samém okraji. Rychlá mluva doprovázená titulky způsobuje absenci očního kontaktu herečky a diváků, čímž trochu ztěžuje percepci představení a vyprávění samotného. K očnímu kontaktu, a tím i k bližšímu vztahu s divákem, který je důležitý i pro samotnou herečku, pak dochází za celou dobu představení pouze výjimečně.
Mezi některými úseky následuje pauza doprovázená ráznou hudbou, která symbolizuje Paulino mládí, kdy si ještě mohla užívat života na diskotékách a tančit na hity tehdejších let. Někdy je monolog přerušen dlouhým hudebním úsekem a tancem nebo zpěvem, kterými se Paula snaží odreagovat od kruté reality, protože to jediné, co ji činí šťastnou a silnou, je právě hudba. Její svérázný charakter se celkově odráží také ve vzhledu: zašlý fialový svetr, připomínající módu osmdesátých let, krátká džínová sukně, výrazný make-up modré a červené barvy. To vše akcentuje živelnost a ilustruje postavu Pauly jako svéráznou, temperamentní ženu s mladistvým elánem. Paula ví, že už nic nemůže ztratit, a proto se na svůj životní příběh dívá s nadhledem a humorem. Bettina Hoppe na sebe bere všechny charakteristiky, které Paula Spencer představuje, a divákům je vystavena na jevišti jako exponát, nasvícený bílým světlem na zdi za ní.
Inscenace Olivera Reeseho zobrazuje ženu, která musela trpět ponižování a násilí ze strany manžela a až doteď o tom nikomu neřekla. Aby bránila manžela, používala klasickou výmluvu: „Narazila jsem do dveří.“ Nikdy s nikým nemluvila o svých problémech a o tom, co se děje za zavřenými dveřmi. Forma monodramatu cílí na bezprostřednost a upřímnost promluvy k divákovi a jednotlivé scénické prvky pak napomáhají vplout do Paulina vyprávění a prožívat každý pocit s ní. Monodramatem Hoppe odkrývá i jiné společenské problémy, které se ve světě často přehlíží a s lockdownem během pandemie zesílily. Pro mnoho žen to zkrátka neznamená „krásný nový svět“. Inscenace tak může sloužit i jako motivace pro oběti domácího násilí, aby beze strachu dveře otevřely a vyhledaly pomoc.
- BERLINER ENSEMBLE – Žena, která narážela do dveří
- Autor předlohy: Roddy Doyle
- Režie: Oliver Reese
- Scéna: Olga Ventosa Quintana
- Kostýmy: Lena Schwind
- Dramaturgie: Sibylle Baschung
- Světla: Steffen Heinke
- Účinkuje: Bettina Hoppe
Premiéra 3. října 2017 v Berliner Ensemble, psáno z uvedení dne 18. října 2021 v rámci festivalu Divadelní Flora.
FOTO: archiv Divadelní Flory
