V rámci festivalu Bonjour Olomouc přivítalo Divadlo hudby 11. dubna francouzskou dramatičku, herečku a režisérku Laureline Le Bris-Cep a její monodrama Všichni živí (Pourtant personne n‘est mort). Laureline Le Bris-Cep je vnučkou českého katolického spisovatele a překladatele Jana Čepa, který v roce 1948 v důsledku komunistického převratu v Československu odešel do francouzského exilu, odkud se už nikdy nevrátil. Monodrama jeho vnučky do prostoru jeviště přenesl herec David Prachař.
David Prachař si vystačí na jevišti se židlí, plátnem a lahví růžového sektu. Beze slov načrtne uhlem několika tahy obraz ženy. Obřadně usedne na židli. Ptá se sám sebe, obrací se k sobě samému, klade otázky svému já z minulosti. Zpochybňuje přítomnost, neustále se ohlíží zpět.
Na promítacím plátně v zadní části scény se objevují fotografie z dětství, dospívání a mládí hlavního a jediného protagonisty. Černobílé fotografie naslouchají stárnoucímu opuštěnému muži, uplývajícímu v nejistotě své vlastní existence a smyslu života. Pohledy mlčenlivých černobílých posluchačů jsou součástí mužovy reflexe. Muž tone v nostalgii, užírá se, potom se opět staví na nohy, rekonstruuje svůj byt. Smířlivě, ale také uštěpačně a s ironií pohlíží na sebe i své okolí. Noří se do sebe, nebo naopak vyvstává ze svého těla. Koná a ulehá. Miluje, snaží se milovat, ale dává to smysl? Nedává, nicméně jednodušší je žít, je-li stále schopen konat. Dokáže tvořit i přes nepochopení ostatních. Opakuje osvědčené rituály, které mu pomáhají v lásce, překonání bolesti, ve stavu rezignace i vzpamatovávání se.
Je třeba rekonstruovat pokoj, občas si vodit do bytu slečny, které ocení interiér. Muž touží po neosamocenosti, v osamění se však topí po delší čas. Sám, částečně zhrzen. Dny jsou stejné, vše se opakuje: práce na rekonstrukci, starosti s výmalbou pokojů, slečny číslo jedna až třináct, růžový sekt. Jakákoli činnost je stéblem naděje. Jeho děti nemají čas, pracují. Volá jim vždy v nejnevhodnější dobu. Necítí se tolik sám, pokud má plán, pokud renovuje. Maluje a nechápe dotazy na své obrazy. Slečny obdivují jeho byt. Nabízí jim růžový sekt. Ironizuje, je schopen si ze sebe dělat legraci. Komiku střídá hořkost a hořkost komika. Stále ještě má alespoň sílu si ze sebe a ostatních střílet.
David Prachař servíruje divákovi zpověď stárnoucího muže. Předčítá text, mnohdy improvizuje. Postavě muže, kterého ztvárňuje, není do zpěvu, přesto na závěr zazpívá zhudebněný text Jana Čepa Polní tráva. Inscenace se neuchyluje k tradičnímu činohernímu pojetí. Hlavní představitel vstupuje na jeviště s odstupem předčítajícího a s otevřeností vypravěče. Rozehrává výraznější situace příběhu, v daný moment živě tvoří, pohrává si s textem, komunikuje s publikem. Divák se nachází v roli pozorovatele, zpovědníka, aktéra v dialogu s postavou. Dění na jevišti se mu přibližuje i oddaluje. Je vystaven náznakům, jež si vykládá sám, dekóduje, zapojuje svou imaginaci.
V komorním představení hry Laureline Le Bris-Cep je řešen konflikt muže, jenž se obrací zpět do minulosti, hledá odpovědi, záchvěvy štěstí a všemožné skulinky pro únik od reality, aby dokázal přežít podzim svého života. Autorka se inspirovala stavem depresí svého otce, jimiž stárnoucí muž monodramatu prochází. Přestože mladou dramatičku dělí s postavou hry dvě generace, dokázala se do jejího nitra dokonale vcítit, aniž by velebila pouze stereotypní vlastnosti této na dekády vzdálené generace, čímž popřela nutnost vzdálenosti v generačním porozumění. David Prachař coby stárnoucí francouzský umělec probudil k životu postavu na sklonku života zcela nehynoucím způsobem.
- LAURELINE LE BRIS-CEP/ DAVID PRACHAŘ – Všichni živí
- Režie: David Prachař
- Překlad: Jana Bartůňková
- Účinkuje: David Prachař
Premiéra 13. května 2018, psáno z reprízy 11. dubna 2019 v rámci festivalu Bonjour Olomouc.
FOTO: Tereza Hrubá
