Black Dress je příznačně žánrově rozpínavá, stejně jako je rodově rozpínav*á její autor*ka Becka McFadden. Tato inscenace spolku Beautiful Confusion Collective, který tvoří současné interdisciplinární performance s výraznou pohybovou složkou, byla uvedena v rámci festivalu Malá inventura.
Divákův rámec je dotvořen úvodem představující žánr performativní přednášky (performance-lecture), v němž se následná inscenace pohybuje. „Návod ke vnímání“ byl pronášen Danielem Sommervillem a simultánně překládán Markétou Pščolkovou. Oba byli symptomaticky oblečeni v černém, oproti ležérně oblečené Pščolkové byl Sommerville oděn* do spektakulárních, téměř svatebních šatů, kterým kontrastoval kožený korzet. Úvod ale překvapivě nepůsobil jako diktát, jelikož byl díky nadměrnému opakování velkých abstraktních slov lehce zironizován. Naopak vlídným způsobem zvýšil šance, že divák takzvaně půjde s představením a nebude již během něj zaskočen formou kombinující intelektuální a umělecký mód. Oproti obyčejné přednášce, která se spoléhá na slovo, se v performativní přednášce informace sdělují stejnou měrou pomocí tance a hudby. Syntézou komunikačních kódů se sdělovací potenciál sceluje, a výsledný tvar je pak schopen působit nejen na verbální rovinu.
V úvodu se také problematizuje zažitý způsob přivítání většího počtu lidí, například binárním, neadekvátním „dámy a pánové“, které a priori vylučuje nebinární lidi z kolektivu, i dobře míněným, ale opět nevhodným „dámy, pánové a všichni mezi tím“, jež ke striktnímu binárnímu systému pouze přilepí poznatek o existenci čehosi zvláštního třetího. Diváci jsou proto uvítáni jako „všichni“. Tento moment vnímám jako obzvláště silný, jelikož mnohdy se ani podporovatelé queer komunity nedostanou v kritice zavedených floskulí tak daleko a spokojí se s vágně triadickým systémem. Úvod tak vytvořil i dojem bezpečného prostoru.
Průběh inscenace je po všech stránkách zaopatřen svou režisér*kou i performer*kou v jedné osobě, Beckou McFadden. I tato část představení je dvojjazyčná, performer*ka pocházející ze Spojeného království hovoří anglicky, ale divák má k dispozici české titulky. Tvůrk*yně kombinuje živou videoprojekci evokující online pracovní schůzky, powerpointovou prezentaci, tanec od baletu po butó, hudbu od populární po ambient. Všechny tyto složky jsou provázány příběhem vztahu McFadden ke své nebinární rodové identitě.
Během představení se mnohokrát převléká z jedněch černých šatů do jiných. Mnohost šatů koreluje s mnohostranností lidského já. Proces převlékání přímo na jevišti umocňuje syrovost tématu. Každé šaty jsou spjaty s určitým uzlovým bodem uvědomování si vlastní identity. Jedny nosil*a při krasobruslení, druhé měl*a na pohřbu, jiné může konečně nosit až teď, po přestěhování se do Čech, kde na rozdíl od Británie nastává i léto, v dalších se cítí sam*a sebou. Černé šaty s sebou nesou celou řadu významů, ať je to konotace s truchlením nebo večírkem. Znak ženskosti je jen kapkou v moři významů a po vnímání inscenace se dá bez váhání říci, že tou nejméně podstatnou. Nesledujeme proměnu osoby v závislosti na kostýmu, ale její sebereflexi podněcovanou významy, které kostýmu přisoudilo okolí nebo sam*a performer*ka. Disponuje autonomií, vládne všemi šaty.
Ani pojem performativní přednášky proto inscenaci plně nevystihuje. Hlavním prvkem jsou titulní černé šaty, jedná se tedy v jistém smyslu i o módní přehlídku. Mnohé aspekty performance evokují ještě další žánr – drag. Mimo samozřejmou queer tématiku jsou jimi klíčová role kostýmu, silně přítomné sebeurčení, soběstačnost performer*ky, vysoká míra autentičnosti a pohybovosti a interakce s pospolitě naladěným publikem. Oproti dragu ale účinkující performuje sam*u sebe.
Na Black Dress se dá také nahlížet jako na dokumentární divadlo, sleduje nejen příběh tvůrk*yně, ale i vědecký a společenský kontext rodu. Vedle narativních a tanečních pasáží McFadden vede i přednáškové pasáže z oblasti gender studies a queer historie, cituj*íc například Judith Butler. Zmiňuje se i o Toyen, u ně*jž není rodová nekonformnost zpravidla adekvátně reflektována. Komentuje i současné dění v populární kultuře. Lehce zcestnou podobu „nebinárních“ emoji, které jen podporují striktní kategorizaci rodové identity a přisuzují nebinárním lidem rodově neurčitý vzhled, což jde proti samé ideji rodu jakožto vnitřní součásti identity. Nebo Léu Seydoux, ztvárnivší v poslední bondovce „Bond girl“, jejíž výrok, že se „často cítí jako gay muž“, vzbudil kontroverze, ale McFadden se k němu staví s pochopením. Pochopení i nepochopitelných a paradoxních nuancí identity je ostatně kýženým efektem celé inscenace.
I přes formální různorodost je inscenace kompaktní díky provázanosti skrze jedno téma a nosné metonymičnosti šatů. Její tvar se tedy nerozpíjí a zůstává výpovědně celistvý. Její sdělení je nesmlouvavě osvobozující, ostenduje mapování vlastní identity s hybnou silou rozkoše (pleasure), protože, řečeno slovy inscenace, binární rod je bitevní pole, ale nebinární rod je hřiště. Místo, kde člověka nemusí svazovat pravidla, ale jen korzet.
- BEAUTIFUL CONFUSION COLLECTIVE: Black Dress
- Koncept, účinkují: Becka McFadden
- Dramaturgie, choreografie: Becka McFadden, Daniel Somerville
- Asistent režie: Markéta Pščolková
- Video, asistent vizuální režie: Mariia Reshetova
- Překlad: Eva Ullrichová
- Technická spolupráce: Filip Obermajer
- Produkce: Kateřina Kubíková, Michaela Kessler, Adriána Spišaková
Premiéra 2. května 2022 v rámci festivalu Venušiny dny 2022. Psáno z uvedení 26. února 2023 v rámci festivalu Malá inventura ve Venuši ve Švehlovce.
Foto: Michaela Škvrňáková, Paul Wade, Svetala Lopato
