Bez naděje. Bez kontaktu s dalšími lidmi. Bez běžností všedního dne. Dlouhé čekání a konec v nedohlednu. Nezbývá nám než zůstat sami se sebou. Pozor! To není jen nálada, která panuje během koronavirové pandemie, toto je také úděl spousty lidí, kteří trpí psychickou poruchou. V některých případech nepřichází v úvahu nic jiného než hospitalizace na psychiatrickém oddělení. Tím se paradoxně pro většinu z nás nyní stal náš domov. Možná právě tato paralela vedla ke vzniku online inscenace Psi malých ras v olomouckém Divadle na cucky, jež je situována za zdi nemocničních pokojů se sterilním zápachem dezinfekce, který teď všichni tak dobře známe.
Inscenace vznikla podle stejnojmenné novely současné polské spisovatelky Olgy Hund, která za ni získala Cenu Witolda Gombrowicze a Conradovu cenu. Děj se odehrává v krakovské psychiatrické léčebně, jejímiž chodbami čtenáře doprovází sami pacienti. Jde tak o autentickou výpověď nejen „zavřených bláznů“, ale také se zde v mnohém odkazuje na obecně panující společenskou náladu, kterou právě dovršil Covid-19 nebo omezení potratů v Polsku. Tyto faktory do inscenace integrovala režisérka Barbora Chovancová, jež je i autorkou překladu. V rámci repertoáru samotného divadla tak jde Psy malých ras zařadit do historicko-společenského proudu, kterým se divadlo snaží reagovat na aktuální dění nejenom u nás, ale i ve světě. Tentokrát k tomuto dochází bez zbytečných varietních kousků a bez černobílého vidění, jak tomu bylo například u první premiéry letošní sezóny Zatrolleno, které taktéž reaguje na dění kolem koranovirové pandemie.
Je obecně dosti pozoruhodné, jakým způsobem se divadla začínají adaptovat na omezený provoz, při čemž se zužitkovávají čím dál častěji postupy jiných médií, ať už je to film nebo televize. Ovšem zároveň tato situace vybízí tvůrce k tomu, aby divákům předali skutečně ojedinělý zážitek, a to i bez fyzické přítomnosti. To se děje i v případě Psů malých ras, které bych se namísto road movie nebála pojmenovat corridor movie, protože tři zde vystupující herečky, Anna Čonková, Milada Vyhnálková a Pavla Dostálová, diváky doprovází prostory a chodbami Divadla na cucky. Herečky se ocitají v osiřelé kavárně, ve sklepních výstavních prostorách, pak ve zkušebně nebo dokonce i na Dolním náměstí a až na závěr v samotném divadelním sále. Vše propojují dlouhé kabely a televizní obrazovky, což v současném divadle není žádnou novinkou, ale v tomto případě jde o funkční prostředek. Televize totiž slouží jako jakési zrcadlo, přes které pacienti–aktérky poznávají sebe samé. Vidí se zvnějšku. Ovšem také zde komunikují s těmi nad nimi – s lékaři a okolím, což brilantně vystihuje izolovanost psychicky nemocného člověka od společnosti. Stejně tak je izolován i divák, který se divá na online přenos, tudíž je podtržena nejen atmosféra panující v představení, ale také i v rámci aktuální situace. Izolovanost se týká také osazení jednotlivých prostor, někdy herečky v místnostech pobývají samy, což vyvolává klaustrofobický dojem, ale zároveň je jakousi metaforou dneška.
Stejně tak s koloritem našich nynějších domácností koresponduje oblečení. Herečky mají na sobě volně vlající trička, mikiny a plandavé tepláky, které doplňují teplými ponožkami a papuči. Jako bychom byli u sebe doma. Nebo jestli možná ty naše domovy taky nejsou občas jeden takový velký blázinec, napadlo mě několikrát při streamu. Stejně si totiž tvůrci pohrávají se zvukem, jehož zdrojem je občas například rychlovarná konvice nebo mobilní telefon.
Co se týče hereckého projevu, je nadmíru překvapivý. Přizpůsobit se online divadelnímu tvaru představuje především odvahu, protože je jiné mluvit na diváky a do kamery. To ovšem ani jedné herečce nečiní potíže, naopak si trojice napomáhá pomalým srozumitelným tempem mluvy (až na výjimky žádané situací) a pracuje hojně s mimikou. Přece jen co dělá většinou člověk, když je pokleslý? Mlčí a nějak se tváří. Právě tato exprese je dokreslena již zmíněným prostorem, který odráží naladění aktérek. Pouze závěrečná scéna se něčím liší. Je jiná. Plná energie. Probíhá v sále, kde jsou na místě hlediště postaveny televize, v nichž se vysílají záběry z protestů proti potratům v Polsku, a také je zde hromada květin, což mimo jiné brilantně odkazuje na fakt, že podle různých průzkumů se nyní zvedl zájem o jejich pěstění v důsledku absence kontaktu s lidmi. Zároveň sálem hlasitě duní píseň, v níž se několikrát s akcentem opakuje: „Je to moje tělo.“ Což se nemusí interpretovat pouze z hlediska potratů, ale také touhy člověka po sebevraždě.
Psi malých ras jsou tak, alespoň pro mě osobně, po dlouhé době oživením „nacuckovského“ repertoáru, které do sebe povedeně vstřebává mnoho z aktuálního dění, protože izolace i psychické poruchy jsou čím dál tím větším problémem, se kterým se budeme ještě dlouho vyrovnávat. Zároveň vytvořením corridor movie nejde pouze o deprimující konstatování, ale podivuhodnou podívanou plnou mnohovýznamovosti, čímž se podobá básni. Těžko se popisuje, je třeba ji zažít, ačkoli se odehrává online.
- DIVADLO NA CUCKY – Psi malých ras
- Text: Olga Hund
- Překlad a režie: Barbora Chovancová
- Výprava: Anna Chrtková
- Účinkují: Anna Čonková, Milada Vyhnálková, Pavla Dostálová
Psáno z online premiéry 20. prosince 2020.
FOTO: Vojtěch Kapounek
