V Divadle na cucky byla letošní sezona zakončena premiérou zakomponovanou do programu festivalu Divadelní Flory v programové linii Šepoty a výkřiky. Jedná se o adaptaci knihy Opuštěná společnost šéfredaktora týdeníku Respekt Erika Taberyho. Na post režiséra oslovil ředitel divadla Jan Žůrek uměleckého šéfa Městského divadla Zlín Patrika Lančariče Jaký divadelní tvar můžeme čekat a jak si spolu s dramaturgyní Ivou Mikulovou poradili s inscenováním tak komplexně pojatého textu, jsme se ptali týden před premiérou.
Jak vznikla spolupráce s Divadlem na cucky? Byl jste osloven Vy, nebo jste oslovil Jana Žůrka?
Patrik Lančarič: Oslovili mě oni, konkrétně je tady už rok uměleckou šéfkou Silvia Vollmannová a osobně se známe z doby, kdy ještě studovala – v jejím životě jsem se objevil částečně jako pedagog a velmi dobře si spolu rozumíme. Ta iniciativa tedy přišla od ní a potom jsme už jenom hledali titul k inscenování.
A to už potom Vaše iniciativa byla?
Patrik Lančarič: Ona vznikla vlastně tak společně. Nad tím samým titulem jsme uvažovali chvíli ve Zlíně. Nakonec jsme ho odložili, že si to necháme uležet v hlavě. Divadlo na cucky v podstatě stojí na autorské tvorbě, takže když jsme se začali domlouvat se Silvií a Honzou Žůrkem o tom, co bychom dělali, bylo jasné, že půjdeme touto cestou. Honza navrhl titul Opuštěná společnost. Chvíli jsem si myslel, že je to úplně nedramatizovatelné a že z toho tak nějak cuknu. A právě to byl okamžik, kdy mě to začalo zajímat.
A myslíte si, že Opuštěná společnost navazuje na další inscenace, které tady vznikly? Že můžeme čekat dokudrama?
Patrik Lančarič: Záleží na tom, jak bychom si definovali termín dokudrama, ale kdybychom ho pojali šířeji, tak to tam asi někam patří. Je to v linii uvažování o dějinách na základě reálných myšlenek skutečných lidí. Je to víc v rovině úvah a myšlenek než v nějaké rekonstrukci konkrétních událostí. Takže v tom je ten rozdíl.
Jak jste přistupovali ke knize takovéhoto esejistického typu? Co můžeme od vaší dramatizace očekávat? Kde jste hledali svůj interpretační klíč?
Iva Mikulová: Taky jsem si na začátku myslela, že vůbec nevím, jak dramatizovat eseje, které nemají konkrétní postavy. Někde je mají zase až příliš konkrétní, ale víc jde o tu úvahu nad nimi než o nějaký příběh. Cesta k dramatizaci vedla přes autora knížky – Erika Taberyho, rozhodli jsme se vytáhnout z té knihy témata, která jsou pro něj důležitá a která by mohla být důležitá pro nás, a dívat se na to, jak nad nimi uvažuje.
Patrik Lančarič: Iva udělala to, že vyselektovala z knihy konkrétní tematické okruhy, kterými se kniha zaobírá. Ty se pro nás staly základním půdorysem nebo základními tématy obrazů, které jsme se potom snažili hledat v prostoru. Jde o jakousi meditaci, pokus o vizualizaci myšlenkového světa autora Opuštěné společnosti.
Nazvali byste to tedy jako divadelní koláž, jak je to napsáno v anotaci?
Patrik Lančarič: Popravdě ta anotace vznikala ještě před tím, než byla nějaká dramatizace hotová. Termín koláž vlastně ani nevzešel od nás, takže bych se ho asi moc nedržel.
Iva Mikulová: Ve finále asi ano, ale skládala se přes to, že měla nějakou vlastní soudržnost. Není to úplně jen surrealistické a že by se to lepilo nezávisle na sebe jen na jakémsi dada principu. Stěžejní úvahová linka tam je.
Takže to jde nějak chronologicky od počátku po současnost, jak je to v knize dáno?
Patrik Lančarič: Profesor Marcelli měl u nás na škole jeden cyklus přednášek v rámci filosofie, kde neučil filosofii jako chronologický vývoj, ale jako vědu o problému. Vždycky předložil problém a potom v rámci něho vysvětloval, jak na něj kdo v různých obdobích nahlížel. Takže takovým nějakým způsobem jsme vytáhli ta témata a potom jsme se je snažili prozkoumat v kontextu celé knihy a vyabstrahovat podstatu do minimalistického obrazu.
A jaká je pro vás stěžejní společenská výpověď této inscenace?
Patrik Lančarič: To je jiná otázka. Jestli ta výpověď taková bude, to samozřejmě rozhodnou diváci. Cíl je takový: Divadlo na cucky je v podstatě zaměřené na mladého diváka, to je asi podstatné. A naší snahou je inspirovat mladého diváka ke kritickému myšlení.
Iva Mikulová: Ještě k tomu samotnému tématu „opuštěná společnost“. My jsme si sami hledali, jak ji definuje Erik Tabery, jak se definuje pro nás a co znamená. Následný krok, který bychom rádi udělali, je přemýšlet nad tím, co se dá udělat pro to, aby společnost opuštěná nebyla. Což pramení z toho začít se nad tím zamýšlet a nebrat to jen tak lhostejně.
Patrik Lančarič: Přesně – zkrátka jak vybudit mladé lidi z jakési lhostejnosti vůči tomu, co se ve společnosti děje.
Iva Mikulová: Nebuďme ke všemu lhostejní, jako jsme byli doteď.
Patrik Lančarič: Bojovat za každý drobný detail v osobních postojích a mezilidských vztazích v takových obyčejných věcech, které se nemusí odehrávat na nějakém velkém kolbišti politických zápasů a že je to prostě o osobních hodnotách a každodenním životě.
Takže jste s herci spolupracovali nějak blíže, že každý projevil svoje názory?
Patrik Lančarič: Princip byl takový, že jsme pracovali společně a aktivně. Bylo by opravdu absurdní, kdybych přišel mladým lidem vnucovat, jak se mají dívat na svět. Do velké míry to tedy vycházelo z jejich vnímání světa, které jsme se snažili nějak zachytit a přetavit do těch obrazů.
A jak probíhal casting, kde jste natrefili na tyto tři herce?
Patrik Lančarič: To jsou herci, kteří nedávno absolvovali na brněnské JAMU v jednom ročníku. Dagmar Kopečková už s Divadlem na cucky na jedné inscenaci spolupracovala.
Iva Mikulová: Jsem do tebe.
Patrik Lančarič: Divadlo na cucky nemá stabilní soubor. Když vznikala Opuštěná společnost, tak mi Silvia Vollmannová povídala, že má tip na zajímavé mladé herce. Výběr herců byl tedy v její gesci a měla šťastnou ruku. A tak vznikla parta těchto spolužáků. Marek Šenkyřík je teď rok v Olomouci, je tu už doma, Honza Mansfeld je ještě v Huse na provázku a Dáda, která je na volné noze, ale spolupracovali jsme spolu už ve Zlíně.
Jak se Vám pracovalo na poměrně malé scéně oproti zlínskému divadlu, které má druhé největší jeviště?
Patrik Lančarič: Pracuji jak v nezávislých divadlech, tak kamenných, jak na velkých jevištích, tak na úplně komorních, takže to považuji za úplně přirozené. Podmínky jsou skromné, ale to je inspirující. V Divadle na cucky je velice příjemná atmosféra.
Jak vnímáte, že budete mít premiéru tady v rámci Divadelní Flory a přitom ve Zlíně probíhá festival Setkání/Stretnutie?
Patrik Lančarič: No je to tak, že budu paralelně ve Zlíně a paralelně budeme mít tady generálkový týden, takže je to pro mě takový časový slalom. V něčem je to náročné, ale vlastně se těším na to, co mi to dá za emoce. To, že je premiéra v rámci Flory, je fajn, přiznám se, že se v tom úplně neorientuji, ale všichni o Floře mluví s velkou úctou a respektem, takže si toho vážím i já. (smích) Jak že zněla ta otázka?
Jak to budete zvládat Vy sám.
Patrik Lančarič: Tak to sám nevím. (smích)
Vrátila bych se ještě k předloze Erika Taberyho. Jak dlouho Vám dramatizace trvala?
Patrik Lančarič: Základ byl pro nás vytáhnout podstatu knihy a tu přetvořit do jakési vyabstrahované formy, která by inspirovala k obrazům a dramatickým situacím. Ta kniha je obrovská palba a tok velkého množství citací.
Zní to jako velmi složitý proces. Jak dlouho Vám to tedy trvalo?
Iva Mikulová: Měli jsme například dlouhé období, kdy jsme o tom hodně přemýšleli a debatovali spolu. Ve chvíli, kdy už bylo jasné, jak se vydat, se už ten text moc neměnil.
Patrik Lančarič: Poměr práce, kdy se skutečně zkoušelo a kdy se „jen“ debatovalo, byl vlastně jiný, než bývá zvykem. Bylo pro nás důležité, aby herci vzali ta témata za svá vlastní. Když někdy sledujete herce, jak reprodukuje napsaný text někým jiným, například o nějakých filosofiích, tak máte pocit, jako by ten text toho člověka jaksi přesahoval. A to není dobré. Z toho důvodu byla pro nás primárně důležitá autenticita porozumění textu a vlastní názor herců. Aby si to dokázali na jevišti sami za sebe obhájit.
Myslíte si, že v české společnosti rezonuje politické divadlo?
Patrik Lančarič: Je důležité, aby divadlo jako takové pomáhalo formovat občanskou společnost. Není to jeho jediný úkol, ale určitě je stěžejní. Divadlo a témata, kterými se zabývá, se musí k politice vyjadřovat, kdyby se tak nedělo, nebylo by to úplně zdravé. Ale není také zdravé, když to dělá většina divadel, pak je to známka toho, že se společností není něco v pořádku.
FOTO: archiv Městského divadla Zlín, Facebook Divadelní Flory
