Kamila Polívková patří k nejvýraznějším osobnostem současné divadelní scény. Vytvořila kostýmní výpravy a scénografie k desítkám inscenací, stále výrazněji se profiluje také jako divadelní režisérka. O návratu na scénu brněnského HaDivadla, 50. repríze oceňovaného monodramatu Skugga Baldur, o spolupráci s Dušanem D. Pařízkem, ale i o tom, jak náročné je naplánovat a skloubit pracovní aktivity Kamily-výtvarnice a Kamily-režisérky, se dočtete v následujícím rozhovoru.
Kamilo, aktuálně se pracovně vracíš do svého rodného a jistě milovaného Brna, začínáš zkoušet v HaDivadle. Co to bude?
V HaDivadle zkouším Prezidentky Wernera Schwaba. Jde o můj příspěvek do sezóny tematizující pojem „práce“ a zároveň návrat na tuto scénu, kde se doslova cítím jako doma. Po Macoše se znovu potkávám s vynikajícími herečkami Marií Ludvíkovou, Simonou Pekovou a Kamilou Valůškovou, pro které jsme taky tento titul vybrali. Po týdnu zkoušení mohu říct, že to bylo dobré rozhodnutí, ten text jako by jim byl napsán přímo na tělo. V současné době se čím dál víc diskutuje o blízké budoucnosti, kdy určité typy práce nahradí technologie a stroje, a my se tedy budeme muset v nabytém volném čase zaměstnat něčím jiným. Jenomže čím? Populace stárne, lidé se dožívají vysokého věku a ne každý je schopen trávit čas sám se sebou nebo najít smysl života v rozjímání. Jaké změny tato tendence přinese? Čím „naplnit“ čas? Co „dělat“, když už vás nikdo nepotřebuje? Naše Erna, Greta a Marjánka si takříkajíc zbyly a jediné, čím mohou opodstatnit svou existenci, je kromě snění především mluvení. V tomto kontextu se pro nás Schwabovo „fekální drama“ stalo ideálním materiálem. Premiéra bude 1. června.
Coby kostýmní výtvarnice pravidelně spolupracuješ s divadelním režisérem Dušanem Davidem Pařízkem, evropskou hvězdou německého divadla. Mohla bys připomenout vaši zatím poslední společnou premiéru?
V únoru tohoto roku jsme měli premiéru Dušanovy radikální úpravy Euripidovy Ifigénie v Aulidě v Schauspielhaus Bochum. V inscenaci účinkuje dohromady 6 lidí, a když říkám „lidí“, myslím to doslova. Ženy hrají mužské postavy, muži naopak ty ženské, v určité chvíli se to ale začne mísit… Jde totiž o docela důslednou úvahu nad proměnou mužských a ženských rolí v současném světě a řeší se tam primárně role oběti a pachatele bez ohledu na klasické archetypy, jež podle mého názoru už v dnešní západní společnosti docela zřetelně přestávají fungovat. Zapomeňme tedy na zobrazování ženy jako oběti a muže jako hrdiny, pojďme se na téma Ifigénie zaměřit optikou současnosti – to byl záměr a myslím, že se povedlo jej naplnit. Nutno říct, že podstatnou součástí úpravy je použití textů ze hry Elfriede Jelinekové Sportstück. Mě osobně fascinuje, jakým způsobem byl Dušan schopen nejklasičtějšího z klasiků propojit s nejradikálnějším z radikálů, aniž by to působilo násilně a chtěně, nebo třeba příliš okázale a efektně. Výsledkem je provokativní, místy velice vtipná a zároveň děsivá věc.
Tvou režijní práci lze vidět především v pražském Studiu Hrdinů. Co by nám v dohledné době na této scéně nemělo uniknout?
Ráda bych všechny pozvala na 17. dubna do Studia Hrdinů na 50. reprízu naší inscenace Skugga Baldur (recenze v rámci festivalu Norma zde) s Terezou Hofovou v hlavní a jediné roli. Moc se na to těšíme, protože mimo jiné přijedou i naši spolupracovníci z Islandu. Tento projekt totiž vznikl jako česko-islandská koprodukce a jde o dramatizaci Sjónova románu, který v češtině vyšel pod názvem Syn stínu. Je krásné, že se ta inscenace udržela tak dlouho a my jsme na ni docela pyšní. Nezdráhám se tedy říct, že stojí za to ji vidět.
Na podzim měl v Městských divadlech pražských premiéru Konzervativec (recenze zde) v tvé režii. Jde o výsledek spolupráce stejného tvůrčího týmu Zábranský – Polívková – Majer, který se osvědčil už při hře Herec a truhlář Majer mluví o stavu své domoviny. S Konzervativcem ses po šesti letech vrátila do prostorů Divadla Komedie. Co tě k tomu vedlo a máš v plánu pokračovat v práci pro tuto scénu?
Vlastně to původně v plánu nebylo. Ozval se mi umělecký šéf MDP Michal Dočekal s tím, že by rád, abych režírovala v Divadle ABC, jenomže já mu v té chvíli nemohla vyhovět. Pak ale došlo ke změně ve Studiu Hrdinů, kde působím pravidelně, a shodou okolností mi taky David poslal text Konzervativce. Vzhledem k tomu, že hra vznikla ke stoletému výročí republiky, nabídla jsem panu Dočekalovi konkrétně tuto věc s tím, že by premiéra měla být právě 28. října. Jemu se ten nápad líbil a nabídl mi prostor Komedie. Potěšilo mě, že budeme znovu otevírat tuto scénu právě my. Je to jedno z nejkrásnějších divadel, které znám, a vracela jsem se tam ráda. Co bude dál, nevím. Nikdo se mnou o další práci pro tuto scénu zatím nejednal.
Vídeňský Volkstheater v lednu uvedl premiéru hry Krále Otakara štěstí a konec s hercem Karlem Dobrým v hlavní roli. Režíroval Dušan David Pařízek a ty jsi autorkou kostýmů. Jak se tato spolupráce povedla a jaké byly reakce vídeňského publika na Karlův výkon?
Musím říct, že mě ta práce skutečně bavila a těšila, ale přiznám se, že jsem netušila, co Dušanova interpretace tohoto starého a nutno říct propagandistického textu může ještě ve 21. století (a v německy mluvícím divadelním prostředí!) vyvolat. On sám během zkoušení poměrně často říkal věty typu „za tohle mě ukamenují“ nebo „to se nebude líbit“ a já to brala s velkým nadhledem. Po premiéře byla ovšem inscenace okamžitě označena za skandál, vzbudila vášnivou diskuzi a stala se na nějakou dobu jednou z deseti „must see“ inscenací podle významného kritického webu nachtkritik.de, který monitoruje všechny inscenace vznikající v Německu, Rakousku a Švýcarsku. Stalo se z toho velké politikum, Rakušané evidentně ještě ani tuto svoji vzdálenou minulost nemají pořádně dořešenou. Stačí, když jim někdo připomene, že jejich „otec zakladatel“ Rudolf I. Habsburský nebyl Rakušan, ale Švýcar. A to je v kontextu proměny úhlu pohledu na habsburský národní mýtus, který Dušan svou inscenací Rakušanům způsobil, nakonec to nejmenší. Karla rakouští a němečtí recenzenti označují za „charismatického alfasamce“. Dovolím si říct, že je tato práce po všech stránkách velice úspěšná, a to mi dělá obrovskou radost. Jsem pyšná, že můžu být takových projektů součástí.
Je inscenace Krále Otakara štěstí a konec dostupná také českým divákům?
Výjimečně i těm nemluvícím německy, je totiž opatřena českými (i anglickými) titulky. Vedení Volkstheateru tedy počítá s tím, že je tento titul atraktivní i pro české publikum – týká se významné osobnosti české historie, titulní roli hraje slavný český herec a režíruje mezinárodně úspěšný český režisér. Já být divákem, hned jedu!
Zdařile střídáš režírování s prací výtvarnice na prestižních domácích i zahraničních scénách, jak náročné je zvládat obě profese na tak vysoké úrovni? Nakolik musíš dopředu plánovat svůj pracovní rok?
Plánuji většinou tak rok a půl dva roky dopředu. Začnu spoluprací s režisérem Dušanem Pařízkem, tedy pracovní náplní Kamily-výtvarnice, protože v německy mluvícím prostředí se plánuje s velkým předstihem. Zbývající čas pak rozdělím mezi projekty Kamily-režisérky. Moje domovská scéna je Studio Hrdinů, tam dělám jednu režii ročně, a pokud mi zbývá čas navíc, ráda pracuji v brněnském HaDivadle, v příštích dvou sezónách mě pak čeká spolupráce s Národními divadly v Praze a v Bratislavě. Nebudu říkat, že to není náročné, ale já svou práci miluju a jsem typ člověka, který se rád vystavuje výzvám a cestování už se pro mě stalo životním stylem. Mimo jiné mě tento způsob života naučil nebát se změn a minimalizovat své životní potřeby, což považuji za velké pozitivum.
Společně s tvým uměleckým partnerem Dušanem Davidem Pařízkem jste se jako jedni z mála dokázali prosadit a výrazně uspět v divadlech v německy mluvících zemích. Jaká vládne mezi divadelními tvůrci v Německu a Rakousku atmosféra a jsou patrné nějaké aktuální trendy?
„Venku“ vnímám mnohem větší konkurenci a tlak na úspěch a s tím spojenou zodpovědnost, zároveň ale taky větší schopnost projevit respekt a uznání v případě, že se daří. Vzhledem k rozsáhlosti a rozmanitosti německého divadelního trhu každý vnímá a ví, že co je dnes samozřejmostí, už zítra nemusí platit. Všechno se neustále díky jinému systému vedení divadel mění, a to udržuje všechny zúčastněné ve střehu. Není zvykem usínat na vavřínech nebo trávit v jednom divadle celá desetiletí. To prostředí je samozřejmě pak velmi živé a inspirující, proměnlivost divadlu svědčí. Trendy se mění stejně jako všechno ostatní velmi rychle, oceňuje se tedy mnohem víc než u nás osobitý styl, režijní rukopis, čitelné směřování, sledování určitých (aktuálních) témat, kontinuita. Odlišnost vnímám i v tom, že trendy neurčuje jen mládí. Mladý ještě neznamená zajímavý nebo dobrý. Nedávno jsme měli už zmíněnou premiéru v Bochumi, kde je novým uměleckým šéfem legendární režisér Johan Simons. Tomuto dvaasedmdesátiletému pankáči z Nizozemí a jeho mezinárodnímu týmu se podařilo během několika měsíců vrátit tuto scénu – poté co tam začínal Claus Peymann a úspěšně působil Peter Zadek – mezi nejsledovanější adresy. Jeho soubor je skutečně multikulturní a pestrý, co se týče jak jazyků, tak barev pleti. To mi připadá jako podstatný a nutný trend – pokud má být divadlo odrazem reality a zrcadlem společnosti, nemůžou se přece na jeho jevištích v zemi jako je Německo pohybovat pouze krásní lidé bílé pleti hovořící dokonalou Hochdeutsch. To by bylo čiré pokrytectví a je dobře, že se to mění. Jen houšť! Těším se, až se tento trend dostane i na česká jeviště. To už ale podle mě budou na německých scénách účinkovat i mimozemšťani (smích).
Na závěr tě poprosím o tip na tři divadelní inscenace, které bychom podle tebe letos rozhodně měli vidět.
Die Edda v Hannoveru, cokoliv, co je možné vidět od Thorstena Lensinga a samozřejmě König Ottokars Glück und Ende ve vídeňském Volskstheateru!
FOTO: archiv Kamily Polívkové, Studia Hrdinů a Volkstheateru
