Dvojice básníků Paul Verlaine a Arthur Rimbaud se dají považovat za jedny z největších „star“ éry prokletých básníků, jejichž osudy nebyly poznamenány pouze absintem a tehdejšími společenskými konvencemi, ale své u nich činila osobní krize a postoj k životu. Ne nadarmo se proto tito dva poetové stali inspirací pro další tvůrce v oblasti literatury, divadla a filmu. V roce 1995 se dostal na filmová plátna snímek od režisérky Agnieszky Holland s přízračným názvem Úplné zatmění, kde exceloval Leonardo DiCaprio jako Rimbaud. Film čerpal ze stejnojmenného dramatu Christophera Hamptona, který tímto dílem nedobyl pouze šedá plátna, ale také divadelní prkna. V případě činohry Moravského divadla v Olomouci se tak stalo 17. března 2017. V hlavních rolích se objevil Petr Kubes jako Verlaine a Vojtěch Lipina jako Rimbaud.
Jistě nejednoho diváka napadne otázka: Jak lze na divadle postihnout to, co před ním udělal film? Přece jen představení je mnohem více omezené a má své hranice, ať jde o prostor či čas. Režisér Petr Štindl a dramaturgyně Michaela Doleželová vložili vše do zkratky a symbolu. V jejich konceptu stojí v ústředí zejména Paul Verlaine a Arthur Rimbaud a ostatní postavy, doplňující mozaiku ze střípků jejich společného i odděleného žití, se vyskytují pomálu. Podstatným se stává prožitek z přítomnosti dvou básníků, kteří si zkřížili cestu.
Dalším problémem je náročnost samotného dramatu na prostor, jednou básníci dobývají ulice Paříže, jindy se potloukají například po Benátkách či po Anglii. Scénograf Petr B. Novák tento problém vyřešil jednoduše. Dle jeho návrhu se uprostřed hracího prostoru využívá otočného kulatého jeviště, kde diváci vidí půlenou kupoli, se kterou se dá hýbat dopředu i dozadu, tudíž jde jednotlivé děje od sebe oddělit. V jejím prostoru se nalézá postel, palmy a židle. Nejedná se také o jistou metaforu? Přece jen básně obou zmíněných tvůrců jsou plné milostných prožitků, ale také exotiky. V popředí jeviště se nalevo nachází stůl a židle, napravo stojí socha napůl odhalené ženy, kterou později prosťáček Rimbaud znetvoří. Jeviště působí celistvě, starodávně, exoticky a tajemně, vzbuzuje zvědavost a zároveň samo dotváří poetickou atmosféru utkanou z veršů Rimbauda a Verlaina. Důležité je zde i světlo, které je zejména tlumené či bodové, přece jen jde o prokleté básníky, a tak opět i světelným designem se odkazuje k ponurosti tohoto společenství. Dalo by se říci, že už samotný prostor je jistou metaforou pro oči diváků.
Kostýmy od Lucie Halgašové jsou dobové, postavy vypadají jako by byly z 19. století, tedy až na výjimku Arthura Rimbauda, což se zdá z počátku velice nevkusné. Jeho představitel Vojtěch Lipina má na sobě černou vestu, bílé tílko, límeček, kalhoty se zipy na všech možných místech a nápadným páskem a kecky ‒ tím se odtrhuje od ostatních postav, které působí uhlazeně a střídmě jako typičtí měšťané Paříže své doby. Po chvíli však divákovi dochází, že tento oděv je také jistou vizuální metaforou pro charakter drzého prosťáčka Arthura Rimbauda pocházejícího z vesnice, který je obklopen pokrytci a pseudoumělci. Kostým sám o sobě tudíž hovoří za postavu a odkazuje jak k jejímu společenskému postavení, tak k jejímu chování a povaze.
Kdo zhlédl již jmenovaný film od Agnieszky Holland, mohl by se obávat, že představení bude plné obsese se sexuálním podtextem, přece jen se jedná o lásku mezi homosexuály. Avšak tvůrci z Moravského divadla se tomuto vyhnuli a vše týkající se sexu a milostných scén mezi Rimbaudem a Verlainem zprostředkovávají divákovi jen náznakem. Ano, dojde sice i nahotu, při které odhalí své tělo Vojtěch Lipina jako Arthur Rimbaud, ale díky dekoracím kolem je zakryt, a tak ho nejde vidět úplně, tudíž scény tohoto typu působí něžně a ne okázale. Nutné je vyzdvihnout herecké výkony Vojtěcha Lipiny a Petra Kubese, kteří své role ovládají bravurně. Své činí hlavně gesta, intonace hlasu a mimika. Vojtěch Lipina hýří na jevišti neskutečnou energií, kdy je schopen se hýbat z místa na místo a demonstrovat své zhnusení z ostatních postav. Tělem nehovoří pouze ke svým kolegům, ale také k divákům. Křičí, vzápětí se ironicky směje a pak zvážní, jako by byl Lipina automat na emoce. Kdo někdy něco četl od Rimbauda, uvidí v Lipinovi právě kus básníka revoltujícího nejen duševně, ale také pohybem a gesty. Svým hereckým výkonem do jisté míry provokuje diváky, ale zároveň vyvolává potřebu s ním soucítit. Stejně tak i Petr Kubes jako protagonista Paula Verlaina je roven Lipinovi, byť se k němu staví do kontrastu, a to jak kostýmem, tak vystupováním. Kubes zejména exceluje v momentech, při kterých je jeho postav opilá a upadá do mdlob. Mění hlas a chování, stává se z něj démon i zoufalec podléhající provokacím Rimbauda.
Úplné zatmění bych označila za jednu z nejlepších inscenací, která byla uvedena na prkna Moravského divadla Olomouc. Byť se jedná o kontroverzní téma homosexuality a života prokletých básníků, tvůrčí tým ho pojal s velkou grácií. Kdo by se bál, že představení se mnohém podobá filmu, nemusí se obávat. Jak film, tak představení si bere z fiktivního díla o dvojici Rimbauda a Verlaina od Christophera Hamptona něco jiného.
- MORAVSKÉ DIVADLO OLOMOUC ‒ Úplní zatmění
- Překlad: František Fröhlich
- Režie: Petr Štindl
- Dramaturgie: Michaela Doleželová
- Scéna: Petr B. Novák
- Kostýmy: Lucie Halgašová
- Hudba: Karel Albrecht
- Inspicient: Ilona Bláhová
- Nápověda: Ivana Smudová
- Účinkovali: Petr Kubes, Vladimíra Včelná, Ivana Plíhalová, Jaroslav Krejčí, Vojtěch Lipina, Daniela Krahulcová, Tomáš Krejčí, Jan Ťoupalík, Václav Bahník, Michal Przebinda, Kristýna Krajíčková, Milan Švestka
Premiéra 17. března 2017, recenze psána z reprízy dne 31. ledna. 2018.
FOTO: Jan Procházka
