K outsiderskému tématu her Tennesseeho Williamse se brněnský Buranteatr vrátil Skleněným zvěřincem po pěti letech, které uplynuly od nastudování Tramvaje do stanice touha (taktéž v dramaturgii Jana Šotkovského). Svou poetiku předvedl tentokrát v komorním prostoru Za Oponou. Tragikomično bez patosu Burani neponechali nic náhodě a přivezli tragikomický příběh zahraný bez patosu a přesně tak, jak si žánr vyžaduje. Příběh neúplné rodiny, kde má každý svůj život, ale nemůže ho z různých důvodů žít tak, jak by sám chtěl. Oproti předloze, která vznikla ve 40. letech 20. století, je „buranský zvěřinec“ v režii Adama Doležala blízký současnějšímu divákovi: …v týhle době si chodil na diskotéky nebo si byl depešák…
Režie (i překlad Gabriely 
Sochnové) užívá řadu aktualizačních prvků, které zároveň dobře dokreslují tragikomičnost situace – Tom chodí kouřit s blikajícím mini-větráčkem, Laura se přestane učit psát na počítači místo na stroji, matka oslovuje v telefonickém získávání čtenářek ženy, které chodí na jógu. Luskni, baby, light my fire… Působivým i významovým prvkem je luskání Michala Isteníka (Toma Wingfielda), který je už ve Williamsově originále postavou i vypravěčem a tímto gestem své role jasně odděluje. Již na začátku naznačí, že on může ovlivnit, co se bude dít – dokáže zastavit příběh (vlastně životy postav), kvůli němu Nina Simone přestane zpívat I‘m feelin‘ good. Jenomže na konci už Tom nemůže ovládat nic. Lusknutí najednou nefunguje.
Herecké výkony jsou do jednoho vynikající. Herci výstižně pracují především s dynamikou hlasu (pozornost navíc upoutává zastřený hlas Kateřiny Dostálové, který působí kontrastně k roli křehce zahrané a introvertní Laury). Svým příchodem na scénu na sebe strhává pozornost Jaroslav Matějka (Jim O‘Connor). Narcisticky a sebevědomě vtančí před diváky jako zkušený účastník kurzu Body Language. K jeho entrée mu zní hit Come on baby, light my fire a dokonale tak podtrhuje celé vyznění situace. V neposlední řadě doplňuje kolektivní nápaditost a hravost olomoucká herečka Ivana Plíhalová v roli matky Amandy Wingfieldové. Dobře rozehrává všechny polohy, které může mít despotická matka závislá na svých dětech, na svém dnes už na míle vzdáleném mládí a nesplněných snech. Skleněné figurky Za Oponou Zpracování hry je kvalitní i v rámcovém uchopení (hudební podklad Niny Simon, otcův dopis Ahoj a Sbohem, příběh také začíná a končí na středu jeviště), které dává představení rytmus a je snadno rozpoznatelné, aniž by ale působilo jakkoli prvoplánově. Dalším jednotícím prvkem je scénické řešení Kateřiny Baranowské. Jedno z nápaditých rozčlenění prostoru přichází ve chvíli, kdy na jedné straně jeviště stojí matka a mluví s Tomem: „…někteří lidé si prostě o naší Lauře myslí, že je divná…“ Laura leží na druhé straně jeviště, mezi prsty každé nohy drží jedno skleněné zvířátko a hraje s nimi divadlo. Funkčně působí i nepřeplněnost komorního „zaoponovského“ prostoru – například nábytek je černý, tudíž opticky nepůsobí na scéně mohutně a dává vyniknout závěsu z křehkých, skleněných figurek. Hořko? Ano. Směšné? Taky! Inscenace má hned několik předností – od, oproti předloze ráznějšího, překladu přes celkovou dobře vystavěnou gradaci představení po herecké výkony – a jeho síla spočívá především v jeho uvěřitelnosti a celkovém, aktuálním zpracování Buranteatru, kterému je hořkosměšná poetika outsiderů vlastní. Za vším, co je směšné, je patina toho, co člověka tragicky zasahuje v hloubi jeho samého. Buranteatr to zahrál skvěle. A to bych tesal! Tennessee Williams: SKLENĚNÝ ZVĚŘINEC Buranteatr Brno v MDO Za Oponou, 21.10.2010 Režie: Adam Doležal Dramaturgie: Jan Šotkovský Překlad: Gabriela Sochnová Scéna a kostýmy: Kateřina Baranowska Foto: Pavel Nesvadba Odkaz: http://www.divabaze.cz/2010/11/buranteatr/
– Aneta Filipová
