Nové představení na půdě Slováckého divadla, jehož autorkou je francouzská herečka, spisovatelka, dramatička, scénáristka a režisérka Yasmina Reza, je velmi kvalitně uchopenou a zpracovanou komedií s náhledem do nitra obyčejných lidí.
Děláme to pro děti Zápletkou hry je konflikt dvou chlapců v jednom z francouzských parků, jehož následkem jeden z chlapců přijde o dva přední zuby. Kvůli tomuto problému a s heslem: ,,Děláme to pro děti!“ se schází rodiče obou chlapců, aby našli společné řešení a pokusili se konflikt ,,dospělácky“ vyřešit. Z počátku rezervovaní a kultivovaní lidé, sedící ve skoro sterilním prostředí, kde podmínkou pro vstup jsou přezůvky, a řešící klukovskou rvačku, se pomalu mění na urvalé, drsné jedince, kteří se špičkují podlými poznámkami. Dva manželské páry, navzájem se od sebe lišící už jen přístupem k výchově, vlastním osobním založením a názorem na svět chtějí dojít smíru – pro dobro dětí. Na jedné straně angažovaná matka i občanka (Irena Vacková) a její klidný a pokorný manžel (Josef Kubáník), na straně druhé poslušná žena (Monika Horká), neustále omlouvající nedostatky a chyby svého manžela, právníka, workoholika (Kamil Pulec). Každá postava v sobě ale ukrývá své otázky, strachy a nenávisti, které postupně vyplouvají na povrch. nečekané zvrat(k)y Z poslušné manželky se pod nátlakem stává drzá a výbušná žena, která je natolik zaskočená svou novou rolí, že se z přetlaku až pozvrací. Workoholikov
i se rozpadá svět, když přijde o svůj komunikační prostředek – mobilní telefon, stejně jako když angažované ženě někdo potřísní její oblíbenou publikaci zvratky. Zjistíme, že i klidného manžela může jeho role ubíjet tak moc, že se změní v pudaře, který v jediném okamžiku shodí svá dosavadní životní stanoviska. Protože, jak zjišťujeme nakonec – Bůh masakru má jediný tu velkou moc pravdy. Třešničkou na dortu je scéna. Jednoduchá, designově čistá sedací souprava a stolek spolu barevně ladí. Za tímto je prosklená stěna se zelenými rostlinami, který vytváří dojem akvária. Představou režiséra této inscenace Igora Stránského byl uzavřený prostor, kde by mohla naplno propuknout ponorková nemoc. Proto tedy společně s výtvarnicí Evou Jiřikovskou dospěli k akváriu. Tento dojem skvěle podtrhuje situace, kdy si postavy nemají co říct. Nastávají chvíle ticha, ve kterých se jen zesiluje zvuk bublající vody. Představení i díky tomu graduje, energie se mění, člověk cítí napětí, ale přesto se musí smát mnohdy až absurdním situacím a reakcím postav. Herci si užívali každou minutu na jevišti. Jejich výkony byly propracované, věrohodné, zábavné. Bylo z nich cítit zaujetí, kterým se chopili svého úkolu. Režisér to krásně shrnul v rozhovoru, jenž je uveden v programu k představení. ,,Na počátku zde vidíme čtyři nádherné neonky, které se postupem času mění ve čtyři dravé piraně.“ Bůh masakru (Le dieu carnage), překlad: Michal Lázňovský, režie: Igor Stránský, výprava: Eva Jiřikovská, dramaturgie: Iva Šulajová, hrají: Irena Vacková, Josef Kubáník, Monika Horká a Kamil Pulec Foto: archiv Slováckého divadla, autor fotografií Jan Karásek
– Zuzana Fillingerová
