Prakticky každý projekt šéfa baletu Národního divadla Petra Zusky vyvolává kontroverze i očekávání. Zuska pracuje zcela osobitým stylem a je známý tím, že na veřejné mínění příliš nehledí. Tato vlastnost by se v současném divadle rozhodně měla ocenit. Bohužel, v některých případech jsou Zuskovy představy a vize natolik avantgardní, že je divák nemá šanci ani v základech pochopit. Podobná charakteristika platí i pro jeho nejnovější balet, Prokofjevova Romea a Julii, hrané na prknech Státní opery Praha.
V Juliině stínu
V celém baletu je naprosto ideální snad pouze představitelka Julie. Andrea Kramešová má skandinávskou taneční školu a na jejím výkonu jde uměřenost a disciplinovanost rozhodně znát. Její Julie je přesně tou mladou, veselou a rozesmátou hrdinkou, kterou Shakespeare vymyslel. Ve velkolepých kulisách Zuskova projektu také může diváka překvapit, jak je Kramešová ve skutečnosti drobná, což v jiných kusech nevyniklo. Bohužel, jak už to tak často bývá, ve stínu výrazné hlavní hrdinky zcela zaniká Romeo v podání Francesca Scarpata. Státní opera dlouhodobě trpí tím, že – snad s výjimkou Michala Štípy a Karla Audyho – nemá výrazné mužské tanečníky. V tomto ohledu se ale v Romeovi a Julii najde ještě jedna výjimka; je jí Alexander Katsapov v roli Lorenza, který je však až příliš často redukován jen na manžela primabaleríny Nikoly Márové. V roli Lorenza však vyniká, protože není typickým autoritativním vévodou, ale obyčejným mužem, který si dobře uvědomuje, že situaci se znesvářenými rody nezvládá a zvládnout nemůže. Tedy Lorenzo, nikoli Romeo, je v tomto případě hlavním mužským hrdinou inscenace. Ze zbývajících rolí už bohužel nikdo z interpretů nevyniká. Velká škoda je role královny Mab. V podání japonské tanečnice Miho Ogimoto se magická postava mění na chladnou vládkyni nad osudy všech, která se evidentně nudí. Nabízí se otázka, jak úlohu Mab pojmou Nikola Márová či Alina Nanu. Nevýrazní jsou i představitelé obvykle dobře využitelných rolí Tybalta a Merkucia. Z hereckého a tanečního hlediska se tak dají vyzvednout snad jen davové scény, ve kterých vládne pro Zuskovu tvorbu typický organizovaný chaos. V tomto ohledu vyniká naprosto oslnivý bál u Kapuletů, který neprobíhá v okoukaném stylu velkých renesančních událostí plných zlata, naopak vykazuje rysy slavného hollywoodského filmu Ples příšer. Scéna je to opravdu velkolepá, mrazí při ní v zádech a patří k tomu nejlepšímu, co může balet Národního divadla v současnosti nabídnout.
Chaos bez poselství
Scéna Jana Duška působí – ostatně jako všechny složky této inscenace – dosti nedodělaným dojmem. Jistě, je tu několik velmi dobrých nápadů. Dušek rezignoval na tradiční zobrazení renesanční Verony a přistoupil k systému schodišť a oken, to vše ve zlaté barvě. Technicky propracované kulisy tak mohou nabídnout zcela netradiční pojetí balkonové scény. 
Takto jednoduše uspořádané jeviště by zcela postačilo; bohužel scénograf jej rozdělil na několik plánů, mezi kterými se neustále zvedají a padají jednotlivé opony. Celá scéna tak působí neupraveným a chaotickým dojmem, navíc obsahuje řadu zbytečných prvků, jako jsou lůžka hlavních hrdinů nebo zcela nepochopitelné trojrozměrné lidské tváře. Stejný problém ostatně platí i pro kostýmy Romana Šolce, jehož jméno obvykle bývá zárukou kvality. Scéna plesu se rozhodně povedla, zvláště pak hrůzostrašné masky, které ostatně představují jeden z klíčových motivů inscenace. I Juliiny růžové šaty, silně připomínající malinovou zmrzlinu, dobře ukazují mládí a nespoutanost hlavní hrdinky. Zcela moderní pojetí kostýmu Lorenza v podobě černého sametu a kůže má své kouzlo. Proč však Romeo běhá v podivně bezbarvé seprané soupravě? Proč kostým královny Mab připomíná oděv sálové sestry? A proč je Merkucio oblečen v džínách, zatímco všichni účastníci plesu kolem něj mají typické renesanční kostýmy?
Odpovědi na své otázky se divák nedočká. Skutečností totiž je, že Zuskovi Romeo a Julie nemají koncepci. Režisér přenesl na jeviště své vize a představy, ale nespojil je příběhem. Elán a inspirace zůstaly v polovině. Jedná se jen o sled obrazů a scén, přičemž z klíčového děje bylo asi sedmdesát procent zcela vymazáno. Nápady výborné, teorie dech beroucí, ale smysl a poselství chybí. Petr Zuska pojal Romea a Julii jako sebeprezentaci a na divácích je, aby si vše nějakým způsobem přetlumočili. Nedostanou k tomu však ani základní vodítko. Romeo a Julie je balet pro Státní operu naprosto netypický, plný otázek, avšak bez jediné odpovědi.
Státní opera Praha – Sergej Prokofjev: Romeo a Julie. Choreografie a režie: Petr Zuska. Scéna: Jan Dušek. Kostýmy: Roman Šolc.
Premiéry 14. a 15. listopadu 2013, recenze psána z reprízy 21. března 2015.
Foto: Martin Divíšek
