Nenápadná olomoucká scéna Divadlo Tramtarie, schovaná na konci parkoviště a utlačovaná z boku supermarketem, mne při mé první návštěvě velmi pozitivně překvapila. A toto její nelichotivé urbanistické zasazení nakonec zábavně korespondovalo s tématem činohry z pera uměleckého šéfa divadla Vladislava Kracíka, který je zároveň i režisérem inscenace Amélie z Hejráku. Hrdinka Amélie má zálibu ve sledování dění ve vedlejším paneláku. S pěti jeho obyvateli se v průběhu představení seznámíme a stanou se z nich ústřední protagonisté kouzelného a příjemně předvídatelného příběhu o dobré vůli tváří v tvář zcizené sociální nevrlosti.
Již po usednutí do hlediště si divák může prohlédnout scénu, kterou – jak je to v tomto malém divadelním prostoru obvyklé – nekryje žádná opona. Většinu jeviště zabírá model prototypického panelákového obývacího pokoje. Tento pokoj bude představovat nejen byt hlavní hrdinky, ale rovněž byty pěti obyvatel vedlejšího paneláku. Tento fakt již zpočátku nenápadně odkazuje k sociálnímu tématu představení, když sjednocuje životní styl všech postav a vzbuzuje otázku, v čem se jejich životy a z nich vycházející osobnosti navzájem odlišují. Pokoj má tři pevné stěny a čtvrtá je otevřená k hledišti. V obou bočních stěnách jsou umístěny dveře, což je režijně bohatě využito dynamickou hrou s hereckými příchody a odchody. Dveře levé představují vchod z chodby a ty pravé vedou do pomyslných ložnic, koupelny a zbytku bytu. Výbavu tvoří gauč, křesílko, vysoká a nízká skříň a polička. Na poličce a ve skříních se nachází předměty, které patří různým obyvatelům paneláku, takže s každým z nich interaguje pouze majitel bytu, který je momentálně v ději reprezentován. Z toho lze tušit hru s fikční časem a prostorem, který je v průběhu inscenace kreativně stlačován a ohýbán. Občas se například v místnosti nachází dvě nebo více postav a na střídačku odehrávají činnosti, které se implikovaně dějí současně ve více bytech.
Vzhledem k její notorické známosti se nelze vyhnout srovnání s filmovou předlohou. Tvůrcům inscenace se
vcelku dobře podařilo replikovat energii a atmosféru filmu za použití divadelních tvůrčích postupů. Od popisu okamžiku narození Amélie přes výčet maličkostí, které postavy mají či nemají rády, hudební ilustraci vytvářející dojem útulna, vhled do bujaré fantazie hlavní postavy, až po její rozhodnutí pozitivně ovlivnit životy lidí kolem nenápadnými maličkostmi. Dokonce jsem si všímal častého využití zatmívačky jako divadelního vyprávěcího ekvivalentu tvrdého střihu. V několika scénách rychlé zatmívačky naznačují přesuny postav mezi různými byty, což je možná až příliš doslovná citace analogického postupu ve filmovém médiu. Rozhodně se ale nedá tvrdit, že by se inscenace snažila být nějak výrazně filmová a opomíjela umělecké možnosti divadelní poetiky. Hrátky s prostorem a časem, o kterých bude řeč, jsou jedním z důkazů.
Po setmění světel v sále slyšíme reprodukovaný hlas vypravěče a vidíme pomalu nastoupit herecký ansámbl, který se zahledí kamsi daleko za hlediště. Vypravěč hovoří o konkrétní olomoucké noci (momentu narození Amélie), kdy se událo několik pozoruhodných událostí, sledovaných lidmi na Horním náměstí (nastoupení herci). Tento poetický úvod nemá v následujícím ději žádnou zjevnou návaznost, pouze vcelku podařeně vytváří kolem hrdinky auru jakési lidské dobroty a zároveň jistého magična. Poté se již seznamujeme s Amélií v jejím bytě. Žije na „největším Olomouckém sídlišti Hejráku“ a celý svůj život vlastně jen hledá sama sebe a čím by chtěla být. Její rozmanité sny o pilotování letadla a podobných profesích se postupně rozplynuly v realitě života maloměšťanské střední třídy, která ji postavila za kasu v místní lékárně. Důkazem toho, jak málo pro Amélii její současné zaměstnání znamená, je fakt, že ji nikdy nevidíme práci reálně vykonávat. Hrdinka si však zachovává rozmanitý vnitřní svět plný smyšlených přátelských postav (zvukem implikované lvíče ve skříni) nebo si zveličuje lidi (či pomluvy o lidech) kolem sebe v hyperbolizované, mohli bychom říct žánrové karikatury, vykonávající neskutečné scénáře (vyhořelou sousedku vnímá jako Zorrovskou hrdinku bojující proti misogynii a nevrlého starce rovnou jako mentálně narušeného zločince). Bohužel se většinu této expozice dozvídáme čistě z vypravěčovy narace. Herečka Dominika Hrazdílková ji ilustruje dokreslující jevištní akcí, ovšem z hlediska informační hodnoty má vševědoucí vypravěč jednoznačně navrch. Alexej Pyško svým hlasovým projevem však odvádí v budování jemné, magické a přívětivé atmosféry slušnou práci. Jiné znakové kanály jsou plně mobilizovány, až když přijde řada na Améliiny fantazie. Pro ty je vyhrazené červené osvětlení, hudba odpovídající napodobovanému žánru a herectví zveličující stereotypní rysy napodobované archetypální postavy.
Poté se již dramatický děj inscenace od filmu odchýlí tak, že do jisté míry přestává být adaptací a začne být spíše konceptuálním rozvíjením předlohy. Místo zasazení děje do širšího sousedství a místy celého města je nám totiž představen pouze protější panelový dům coby mikrosvět sociálního soužití a komplikovaných vztahů. Amélie nejvíce ze všeho miluje sledování obyvatel tohoto domu, takže předvádí voyerismus ve stylu Hitchcockova filmu Okno do dvora. Všechny postavy, které budou v příběhu figurovat, zná tedy již před nalezením dějového katalyzátoru v podobě kovové dózy se starými hračkami. Tyto postavy vypravěč představuje i divákům, při čemž nechybí zmínky o tom, jaké životní malichernosti tito jednotlivci mají či nemají rádi. Tak například obyvatel bytu v nejvyšším patře a veřejný postrach senior Strmisko (Marek Zahradníček) nesnáší díry v pantoflích. Této znalosti hrdinka později využije a spravením potrhaných papučí ho potěší.
Díky soustředění děje do dvou panelových domů inscenace zachovává určitou jednotu místa, což pomáhá k udržení přehlednosti jinak poměrně nejednotného děje. Amélie se totiž rozhodne vrátit dózu s hračkami jejímu původnímu majiteli a tento hrdinský skutek jí přinese takové potěšení, že se rozhodně konat dobré skutky i nadále. Pro to má mnoho příležitostí, protože mezi obyvateli paneláku „naproti“ panují dosti neurovnané vztahy, jež jsou znázorněny prostřednictvím metafory, kdy se všechny postavy najednou nachází v pokoji a každá vykonává nějakou hlasitou činnost (vrtání, pláč dítěte, křik na sousedy). V jednom výjevu je tedy stlačený prostor všech bytů do jednoho a vidíme všeobecnou nespokojenost obyvatel s jejich životem v jediné obrazové a zvukové kompozici. A protagonistka se tento jejich životní pocit pokusí napravit.
Vidí, že vrácení pixly s hračkami jejímu původnímu majiteli, kterým je Strmisko, ho do nejvyšší míry rozněžní a poprvé se přestane projevovat rozmrzele a cholericky. Na základě toho se Amélie rozhodne všem subjektům svého malého sociálního experimentu provést dobrý skutek s cílem urovnat všechny rozpory, potlačit nepříjemné povahové výstřelky obyvatel domu a všechny usmířit. Už si však nevšimla, že pár okamžiků po nalezení pixly Strmiskovi opět cosi začalo vadit a vrátil se ke svým starým způsobům. Hrdinka tedy ukradne Liborovi (Vít Hoffman), který dělá námezdního opraváře, náhradní sadu klíčů od hlavního vchodu (nad logickou kontinuitou této rekvizity v ději je třeba moc nepřemýšlet, Libor jejich zmizení vůbec neřeší a později má záhadně úplně novou sadu). Díky těmto klíčům se Amélie vkrade do věch bytů a v sérii napínavých špionských situací, schovávaček a těsných úniků tam připraví pozornosti založené na její vypozorované znalosti toho, co postavy mají či nemají rády. Tento plán se však ukáže jako hrubé nepochopení složitosti sociálních vazeb uvnitř paneláku coby zmenšeného modelu společnosti i lidského chování jako takového.
Karolínu (Barbora Kupková) a Libora chce Amélie lstí dát dohromady tím, že jim oběma vyzradí tajenou vzájemnou náklonost. To samozřejmě nezafunguje a dotyční se naopak rozhádají. A všichni ostatní jsou sice potěšení, ale zároveň se začnou navzájem podezírat z vloupání. Hrdinka je z toho rozesmutnělá, což s ní můžeme prožít v jedné ze scén, kdy vyleze na strop pokoje, představující střechu paneláku. Potkává se tam s Liborem a ve velmi dojemné scéně se sblíží skrze svou společnou vlastnost nezkažené dobrotivosti. Vysněného vztahového ekvilibria sousedů se tak povede dosáhnout, až když Libor prozradí, že za záhadou vyhazovaných jističů, táhnoucí se celým dějem, stojí on, neboť sám chystal sousedům jistou velkou laskavost. Sousedé se však ve finální scéně vrátí k individualistické nabručenosti, což ukazuje, že vztahy mezi lidmi nakonec nikdy nebudou tak idylické a pevné, jak by si Amélie možná ráda naivně představovala. Jako symbolické gesto se však ukáže, že alespoň jsou tentokrát všechny postavy skutečně v jednom bytě a jdou společně sledovat sportovní zápas.
Olomoucká Amélie ve své snaze tedy vlastně selže a situaci za ni vyřeší až někdo, kdo skutečně patří do dané komunity a nepozoruje ji pouze zvenčí. Amélie na rozřešení hlavní zápletky nemá prakticky žádný vliv a ke konci jen sekunduje Liborovi v jeho projektu usmíření. Skupina pěti sousedů má navíc specifické povahové vlastnosti, které hercům umožňují vstupovat do natolik zajímavých interakcí, že se pro mne osobně postava Amélie ve svém vlastním příběhu trochu ztrácela, a to jak svou důležitostí pro rozvoj dramatického děje, tak i mírou zábavnosti, o niž inscenace zjevně usiluje ‒ ale kolegové a kolegyně Hrazdílkové mají mnohem více prostoru pro její realizaci než ona sama. Tato maličkost celkově pozitivní zážitek z inscenace naštěstí nepřebíjí. Pravá rozkoš z jejího sledování se totiž skrývá v hereckých interakcích, kdy se dramatické postavy setkávají a komunikují ohledně aktuální příběhové situace. A nejsou to dialogy psychologicky nuancované nebo nedej bože realistické, právě naopak. Vztahy jsou zveličené do humorných podob, kdy například tajná náklonnost, kterou vůči Amélii pociťuje vyhořelá a od společnosti odcizená policistka s alkoholovým problémem Lucie (Bára Šebestíková), není ani tak tajná, jako spíše postavou Amélie hrubě ignorovaná.
Rád bych se v tomto směru zaměřil rovněž na důležitý aspekt inscenace, kterým je humor. Ten může být
užitečným ukazatelem myšlenky uměleckého díla, povede-li se nám dopracovat k samotnému jádru vtipů, které na jevišti zaznívají – a v této inscenaci jich zaznívá spousta. Ke konci představení Lucie například zjistí, že jí stropem prosakuje voda, a vydá se zjistit, odkud problém pramení. Stane se z toho velkolepá výprava vzhůru poschodími, která se rozrůstá o obyvatele z každého patra, až se jako zdroj tekoucí vody nevyhnutelně ukáže horní byt seniora Strmiska. Do jeho bytu se musí skupina vloupat násilím, samotného Strmiska naleznou na zemi a neprodleně zahajují resuscitaci. Celá situace je od začátku dosti humorná, neboť postavy jsou nuceny spolupracovat v chaosu časové tísně. Vrchol scény ovšem nastane v okamžiku, kdy se po dramaticky dlouhé a neúspěchem hrozící resuscitaci muž probudí a na svou záchranu reaguje prohlášením, že jestli na něm právě klečela Vanda (postava Petry Konev Čihákové), zatímco ho líbala „ta lesbická policajtka“, tak to je „kurva očistec“.
I přes jemnou homofobii funguje reakce konzervativní postavy na (z jeho pohledu) vrcholně absurdní situaci jako vtip nikterak hluboký, v kontextu inscenace však adekvátní a jako vyvrcholení scény více než funkční. Další moment, který vyloudil z obecenstva, mne nevyjímaje, bujarý smích, byla reakce policistky Lucie na divokou jevištní akci způsobenou Amélií a Liborem, kteří kolem ní ve stejnou chvíli, ale každý na opačnou stranu, se zoufalým křikem utečou ‒ Amélie před rozzuřeným Strmiskem a Libor před nemístně dychtivou Vandou. Lucie se v tu chvíli podívá do obecenstva a unaveně konstatuje: „A to je teprve pondělí.“ Kombinace Luciina zaměstnání, na základě kterého se od ní očekává bravurní řešení krizových situací, a jejího totálního vyhoření a flegmatismu, dělá z tohoto momentu další povedenou hlášku. Na podobných momentech inscenace stojí, a především ty jsem si s sebou z divadla odnesl. Humor, který je hlavní devízou inscenace, funguje převážně na vyhrocených absurdních interakcích mezi obyvateli domu, a ačkoliv to zdaleka nejsou situace každodenní, není vyloučeno, že by se podobné nemohly diváctvu udát, nebo že se mu něco podobného již neudálo. Jedná se tím pádem o pramen humoru založený na osobní, žité zkušenosti, se kterým se lze ztotožnit a jenž uspokojivě komentuje absurditu našich každodenních životů.
A co jsme se tedy díky přenesení křehkého příběhu Amélie z romantické Paříže na moravské maloměstské sídliště dozvěděli o nás samých? Jak se vypořádat se situací, kdy je společnost uspořádaná na půdorysu velmi blízkého soužití, ale panuje v ní individualismus a vzájemná nevrlost? Když k této situaci jako vnější pozorovatel přistoupí postava vycházející z archetypu naivního, ničím nezkaženého idealisty (sledovatelná až k tradici Dostojevského Idiota), jehož záměrem je nicméně všechny problémy mezilidského soužití vyřešit povrchními gesty, nevzejde z toho nic moc dobrého. Až když otěže převezme postava, která rozumí problému zevnitř a nepozoruje jej pouze klíčovou dírkou, může dojít ke změně. Ale hlavně o tom může vzniknout zábavná činohra plná komických situací a dobroty, jejíž zhlédnutí nelze než doporučit.
Autor je studentem 2. ročníku bakalářského programu Divadelní a Filmová studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO TRAMTARIE ‒ Amélie z Hejráku
- Autor: Vladislav Kracík
- Režie: Vladislav Kracík
- Dramaturgie: Tereza Matějková
- Scéna: Hynek Petrželka
- Kostýmy: Jana Drgová
- Voiceover: Alexej Pyško
- Hudba: Peter Gábor ml.
- Choreografie: Eliška Holčapková
- Rekvizity: Romana Vopičková
- Light design, světla, projekce: Daniel Bodlák
- Soundesign, zvuk: Jonáš Meixner
- Výroba: Richard Andrýsek, Petr Novotný, Jiří Krliš
- Design: Petr Macháček
- Foto inscenace: Marek Malůšek
- Produkce, propagace: Vlasta Pechová
- Hrají: Dominika Hrazdílková, Bára Šebestíková, Marek Zahradníček, Petra Konev Čiháková, Barbora Kupková, Vít Hofmann
Premiéra 19. prosince 2021, psáno z reprízy 21. října 2024.
FOTO: Daniel Schulz
