Nová muzikálová adaptace kultovní hollywoodské komedie Někdo to rád horké z roku 1959 Sugar v podání operního souboru Moravského divadla Olomouc slibuje divákům velkolepou podívanou s dobovými kostýmy, ansámblovými tanečními výstupy a originálními písněmi. Dva nezaměstnaní hudebníci se stanou svědky gangsterské vendety a jsou nuceni se v přestrojení za ženy ukrýt v ženské kapele mířící na Floridu, kde se začnou milostně zaplétat s hlavní zpěvačkou Sugar a milionářem Ozgoodem, který se do jednoho z nich bezhlavě zamiluje. Kořeny známého hollywoodského filmu sahají až k francouzskému snímku Fanfare d’amour z roku 1935, nicméně inscenace Moravského divadla je divadelní adaptací zmíněného hollywoodského scénáře. Z podmínek licence pak vyplývá, že dramatický děj inscenace se od filmu sotvakdy odchyluje. Tento fakt přirozeně zvyšuje význam spektakulární složky představení (tanec, hudba, kostýmy), ale rovněž klade neodbytné otázky o potřebě inovace přes šedesát let starého tématu.
Hudební, stejně jako taneční složku inscenace můžeme jednoznačně označit za vrchol zážitku. Obzvláště ansámblový výstup uprostřed představení, kterého se účastní tanečnice, stepaři a tři hlavní postavy. Je téměř stoprocentně nedějový a nechává tedy průběh vnímání spektakularity momentu a obzvláště v předních řadách hlediště jistě zanechává dovedným spojením hudby, tance a opulentní vizuality hluboký dojem. Hudební rovina inscenace místy operuje v ladné symbióze s událostmi fabule, když například leitmotivem gangu ohlašuje předem jeho příchod do hotelu v Miami. Tento leitmotiv zvukově koresponduje se stepem, který gangstři v inscenaci často performují. Hudba dále podporuje markýrovanou střelbu ze samopalů perkusním rytmem, který je doprovázen záblesky stroboskopu. Hudba tak svým výrazným sémiotickým i spektakulárním rozměrem skutečně vévodí celému dílu a na premiéře se zdálo, že členové orchestru, ačkoli částečně skrytí před zraky diváků v orchestřišti, neprožívali děj o nic méně než samotní performeři. Tanečníci a tanečnice rovněž odvádí slušný výkon, ačkoliv si nešlo nevšimnout jistých nedostatků v jejich vzájemné koordinaci, obzvláště u skupinových formací, kde by pohyby měly být synchronní. Nejedná se však zřejmě o problém, který by s reprízami nezmizel.
Snad se to samé dá říct i o dlouhé řadě do uší bijících zvukařských chyb, které nás provázely celou
premiérou. Postavy v centru dění mluvily s hlasitostí komparzu, boty stepařů chvíli klapaly a chvíli ne, vousy herců škrábaly o porty, představitel Jerryho s děsem ve tváři přes vteřinu čekal na zapnutí mikrofonu a rozsvícení bodového světla, aby se mohl ve zpěvu přidat ke svému kolegovi… Mé pocity byly externalizovány rozčilenými pokyny ve zvukařově vysílačce, jejichž zaslechnutí mi umožňovala výsostná pozice přímo vedle zvukařského pultu.
Co se týká atmosféry, „původní“ film je rychlý a energický, a to v kameře, střihu, hudbě i hereckých projevech. Výrazněji film zpomaluje jen v momentech napětí buď sexuální povahy či vycházejícího z nebezpečí situace. Muzikálové představení však poněkud zpomalují hudební čísla, jež z velké části neposouvají děj kupředu, ale odehrávají se v nediegetickém bezčasí a mohly by tedy sloužit k akcentaci důležitých dějových a charakterových elementů. Ne vždy tomu tak ale je. Příkladem jest stepový výstup gangu Psí Vlečky poté, co Joe a Jerry uniknou z místa vraždy. Gangstři už jsou v té chvíli představeni a toto číslo je už jen o tom, jak moc jsou odhodlaní hrdiny najít a zabít. Výstup o motivaci gangu ani o jeho krutosti neodhaluje nic nového a v důsledku působí spíše retardujícím dojmem.
Elegantním scénografickým řešením, jež celému jevišti dominuje, je obrovský model trumpety, který inscenaci tematicky rámuje a dokresluje atmosféru kabaretů a swingu třicátých let minulého století. Nachází se na ručně ovládané točně, kdy každé otočení mění významový referent kulisy a s ním i místo dramatického děje. Za zmínku stojí efektní moment, kdy se rozžehne světlo v náustku a trubka začne představovat vlak připravený k odjezdu. Když veliké ústí trumpety míří na diváky přímo, funguje výsledný kruh jako abstraktní pozadí pro taneční výstupy a emočně vypjaté scény, kdy efekt dotváří ještě kružnice z barevných led žárovek po obvodu ústí. Scénografie je významově hravá i v dalších scénách: Herci obdivují vybavení jachty, které se ale na jevišti reálně nenachází, pohrávají si s rigiditou sémiotiky dveří od záchodků, když si Sugar zkracuje cestu tím, že je obejde, místo aby jimi prošla, nebo Joe s Jerrym sami přitlačí doprostřed pódia zdobené dveře znázorňující vstup do výtahu a u toho si libují nad prvním výtahem v historii, co se pohybuje do strany.
A konečně chvála musí směřovat k hereckým výkonům v inscenaci. Představitelé hlavních rolí byli zábavní a očividně se sami při představení bavili. Příkladem je Jindřich Suk v roli Bienstocka. Se Sweet Sue (Věra Veselská) hovořil s jakousi chlácholivou starostlivostí, s nataženýma rukama spěchal řešit její problémy a užíval u toho hlasu, kterým rodiče mluví s plačícím dítětem. Zábavné byly i momenty, kdy mu Sweet Sue na toto přehnané chlácholení odpovídala ještě větším roztrpčením a netrpělivostí. Herci tím dodávali postavám osobitý šmrnc a dle mého názoru konkrétně Suk předčil i herecký výkon filmového představitele.
Otázka tematické inovace je však mnohem zapeklitější. Na první pohled se zdá problematické, že inscenace nijak neinovuje tematiku vztahů mezi pohlavími a komplikované sexuální identity jednotlivce, jejíž víc než půlstoletí staré pojetí může těžko reflektovat aktuální stav debaty o těchto otázkách. Když poprvé nakousnou nutnost vydávat se za ženy, Jerry chce svoji ochotu k danému řešení vyjádřit slovy: „Jde se přeci…“, ovšem Joe ho ihned utne: „To teda nejde“. Nutno podotknout, že obecenstvo, jehož věkový průměr byl na premiéře spíše vyšší, reagovalo bujarým smíchem. A tento vzorec se v průběhu představení neustále opakoval. Mužská postava, reagující skoro až zvířecím pištěním na intimní tělesnou přítomnost Sugar, narážky na sledování výstřihu. Úroveň vtipů není jiná, ani když se nejedná přímo o sexuální narážky. Postavy si připíjí na velké větry, jeden z gangsterů je poslán hledat na západ, druhý na východ a třetí na záchod, a reakci z diváků dostalo i prosté utroušení slova „vole“.
Snad nejexplicitněji však poněkud zaostalý přístup k tématu vyvěrá z jednoho nenápadného momentu, který má však dalekosáhlé implikace. Jedná se o chvíli, kdy Joe poprvé vypadne z role ženy a řekne cosi Jerrymu jako muž. Posadí v tu chvíli (evidentně záměrně) svůj hlas tak absurdně nízko, že jeho běžný mužský hlas, kterým hovořil do té doby, proti tomu zní téměř žensky. Vzniklý kontrast se dočkal pobavené divácké odezvy. A já se ptám, proč je potřeba zdůrazňovat rozdílnost mužského a ženského hlasu takovýmto absurdním a nesmyslným kontrastováním? Je to snad z toho důvodu, že rozmazávání hranic mezi genderovými atributy mužů a žen, kterého se dotýká adaptovaná látka, tvůrce ve skutečnosti děsí a snaží se tedy inscenaci těmito konformistickými momenty ukotvit v příjemné a nenáročné normativitě? Zmiňované aspekty dělají na první pohled z představení málo vkusnou podívanou, jíž spektákl poskytuje pramalé alibi a táhnou ho směrem k bezduché adaptaci, exploatující glose kultovního materiálu bez snahy zaujmout k tématu genderové neukotvenosti konstruktivní postoj.
Na druhý pohled se však situace komplikuje. Samotný snímek byl ve své době odvážným krokem mimo aktuální sociální a genderové normy, neboť naťukává témata do té doby tabuizovaná tzv. Haysovým kodexem, což byl soubor autocenzurních pravidel platných v Hollywoodském studiovém systému první poloviny dvacátého století. Hlavní postavy se převlékají za ženy a okamžitě pociťují sexualizovaný gaze mužů ve svém okolí, Jerry se zamiluje do jiného muže i přes nesouhlasný postoj Joa a následně se musí mentálně nutit k návratu k genderovým normám, když si v písňovém monologu připomíná, že je přece muž. Ačkoliv je
v dnešním kontextu toto nabourávání (dnes už neexistující) cenzury a genderových konvencí pramálo pokrokové, byl ve své době snímek natolik novátorský, že bývá označován za jeden z důvodů zrušení Haysova kodexu a zavedení ratingových kategorií. A v rozporu s tím, o čem píši výše, se zdá, že ani recenzovaná inscenace nezůstává v aktualizaci látky kompletně pozadu. Zhruba v její polovině Joe odzpívá píseň, ve které se se špatným svědomím vyzpovídá z toho, že s Sugar manipuluje. Jedná se o charakterový moment, který ve filmu není vůbec přítomný a který činí postavu sympatičtější a poněkud koriguje sexistické elementy celého materiálu. K otázce genderových rolí se v jednu chvíli obě mužské postavy rovněž explicitně vyjádří, když konstatují, že být ženou je jako být kusem hadru a že jím už být nechtějí. A filmový dialog, ve kterém Joe hovoří o nemožnosti toho, aby si muž vzal jiného muže, je zde useknut v zárodku. Nedostává se tedy až k explicitní zmínce o zákazu manželství dvou mužů, ale a zůstává u toho, že si Jerry přeci nemůže Osgooda vzít – což již neodkazuje k sociálním normám o homosexuálním manželství, ale k absurditě konkrétního vztahu těchto dvou postav. Tyto náznaky uvědomělosti jsou však sporadické a není zcela jasné, zda jsou pouhým děravým fíkovým listem, kterým se inscenace snaží zakrýt exploataci nízkého humoru o chlapech převlečených za ženské, nebo skutečnou snahou o jemnou aktualizaci bez nutnosti rozladit konzervativní publikum. Ve své podstatě odvážný film si jednoznačně zaslouží druhý jmenovaný přístup.
Sugar Moravského divadla i přes záchvěvy uvědomělého uchopení tématu šedesát let starého filmu zůstává ze všeho nejvíce spolehlivou hudební inscenací pro potěšení publika s malými nároky. A přesně s takovým očekáváním je potřeba na představení jít. Kdo navíc zvolí jednu z pozdějších repríz, určitě shledá, že chyby přítomné na premiéře budou vyladěny. A poté mu už nic nebude bránit v prožití vcelku příjemného muzikálového zážitku.
Autor je studentem 2. ročníku bakalářského programu Divadelní a filmová studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- Moravské divadlo Olomouc – Sugar
- Libreto: Peter Stone
- Hudební nastudování: Tomáš Hanák
- Dirigent: Tomáš Hanák
- Režie: Marek David
- Dramaturgie: Viktorie Vášová
- Asistentka režie: Vendula Holčáková
- Scéna a kostýmy: Marek Cpin
- Light design: Filip Horn
- Choreografie: Tono Ferriol, Anežka Knotková
- Sbormistryně: Lubomíra Hellová
- Hudba: Jule Styne
- Texty písní: Bob Merrill
- Překlad: Jiří Josek
- Hudební příprava: Milada Jedličková, Lucie Kaucká
- Inspicient: Dana Krajevskaja
- Nápověda: Isabelle Arce
- Obsazení: Andrea Gabrišová, j. h., Lucie Kordová, j. h., Lucie Skácelíková, Anna Moriová a Company: Věra Veselská, Daniel Kfelíř, Jiří Daniel, j. h., Vojtěch Pačák, Tadeáš Hoza, j. h., Jiří Přibyl, Petr Martínek, Jindřich Suk, Martin Štolba, Anežka Knotková, j. h., Radek Leszczynski, Jiří Horowitz, Radim Šimeček, Jan Vaculík, Petr Mašek, Jiří Kučera, Vendula Pumprlová, Kateřina Popová, Vendula Hlubková, Kateřina Leszczynski, Radan Hlubinka
Psáno z premiéry 12. dubna 2024.
