Zpět na výpis článků

23. ročník divadelního festivalu OST-RA-VAR odstartoval!

23. ročník divadelního festivalu OST-RA-VAR rozpohybuje teatrální prostředí rezonujícími tituly, čehož je důkazem hned jeho první den, středa 27. října. Festival totiž odstartovala inscenace Divadla Petra Bezruče Mistr a Markétka. Poté následovala „odlehčovací kúra“ v podobě komedie Mandragora od Komorní scény Aréna. A protože Bulgakova není nikdy dost, publikum se s ním ještě jednou setkalo jako s hlavní postavou v inscenaci Rádce v Divadle Jiřího Myrona (NDM). Jako již tradičně se v off-programu objevila i autorská hra Tomáše Vůjtka, a to tentokrát Po sametu, odehrávající na alternativní scéně Absintového klubu Les.

A jak si představuješ ďábla ty?

Bulgakovův román Mistr a Markétka je jedno z nejsložitějších, ale také nejdůležitějších děl ruské literatury, které si o divadelní adaptaci zkrátka samo říká. Není to jen vděčným a stále aktuálním tématem zápasu dobra a zla, ale také díky své narativní struktuře, která propojuje hned čtyři dějové linie, jež do sebe postupně zapadají. V případě stejnojmenné inscenace Divadla Petra Bezruče v režii Alexandra Minajeva a dramaturgii Kateřiny Menclerové toto zapadání není obsaženo jen v samotném textu, ale i vizuálně. Inscenace totiž sama o sobě odkazuje na lidové divadlo 30. let – na dobu, ve které Bulgakov svůj kultovní román napsal. Došlo zde k netradičnímu pojetí jeviště, jelikož se nehraje na klasické scéně, ale podél širší zdi sálu, kde se nachází pódium a za ním se postupně jako druhý plán k sobě přidávají mansiony, jež souvisí s dílčími příběhy celého románu. Inscenace je tak čitelná i pro „nečtenáře“, což je jedna z jejích předních kvalit. Navíc je vše doplněno Bulgakovem žádanou groteskností obsaženou nejen v kostýmech, ale také v hereckých výkonech, z nichž zejména vyniká Ondřej Brett v roli Korovjeva – sluhy ďábla Wolanda. Korovjev se zde oproti předloze v er-formě objevuje jako vypravěč, s čímž si Brett líbivě pohrává a s diváky hojně komunikuje, ba co víc, nebojí se je osočit nebo urazit. Zároveň je děsivá i jeho androgynní stylizace, jelikož jeho kostým se skládá z nabírané sukně, saka a lodiček, což stojí v kontrastu k pojetí samotného ďábelského dirigenta Wolanda v podání Norberta Lichého, který ve tmavém obleku s holí působí oproti Brettovi jako gentleman.

Není občas fajn narazit na blbce?

Skutečně velkým odlehčením po Mistrovi a Markétce se stala Machiavelliho Mandragora od Komorní scény Aréna v režii Ivana Krejčího a dramaturgii Tomáše Vůjtka, který pro inscenaci složil i texty k písním. Nicméně ač je toto divadlo známo svými vysokými kvalitami, tato inscenace je jedna z nejslabších v nynějším repertoáru a tak trochu okatě sází na své zajeté vzorce, které se například týkají obsazení. Herecký tým byl zřejmě veden k určité míře nadsázky, kterou tento titul potřebuje, nicméně nadměrné přehrávání a roztržitá deklamace vedly k vyprázdnění samotného představení i jeho vyznění. Zvláště se to pak neoplatilo v případě Šimona Krupy v hlavní roli Kallimacha, jehož některé rádoby vtipné výstupy působily jako prvoplánové. To byl ovšem také do jisté míry záměr tvůrců, jelikož v jejich podání jako hlupák nepůsobí pouze postava pana Mikuly v podání Josefa Kaluži, který se právě s Krupou ve skečích doplňoval. Každopádně hlavní cíl Mandragory je pobavit publikum na základě jemu vlastní hlouposti, což se až na momenty hraničící s trapností podařilo, a chápu, proč se na repertoáru tohoto divadla objevila.

Nevíš, jak na to? Zeptej se Stalina

Navečer se na programu objevil Rádce od Divadla Jiřího Myrona, který vychází ze hry dramatika Johna Hodge, jež pojednává o hořkém životě spisovatele Michaila Bulgakova. Akcent je zde kladen na jeho osobní souboj se stalinským režimem, jenž si s ním hrál jako kočka s myší. Tento nekompromisní zápas je doveden až do absurdna tím, že je Bulgakov požádán, aby k 60. narozeninám Stalina napsal hru o něm samém. V režii Janusze Klimszy a dramaturgii Adama Golda se inscenace soustředí na jakousi historickou věrnost a jak už je pro NDM typické, snaží se diváky oslnit velkolepou výpravou, zvláště pak scénou, při níž se využívá ke změnám prostředí točny. Během představení se také promítají dobové snímky o Stalinovi, což mu ještě více přidává na dokumentárním rázu. Nicméně inscenace sama o sobě nic nového divákovi nepřináší a je spíše popisná, ač upozorňuje, že i slovo samo má velkou moc a varuje před jeho nezneužitím.

A ty si myslíš, že se něco změnilo, jo?

V rámci off-programu bylo poté na alternativní scéně Absintového klubu Les uvedeno Po sametu Tomáše Vůjtka, který je zároveň i jeho režisérem. Drama, jak už jeho název napovídá, vzniklo v rámci 30. výročí sametové revoluce. Vůjtek si opět pohrává „s tradičním“ vykládáním české historie a bez kompromisu relativizuje sametovou výhru nad komunismem. Hlavními (anti)hrdiny této hry jsou čtyři muži (první, druhý, třetí a čtvrtý skutečný muž) a jedna žena (dominantní neskutečná žena), kteří za pomoci estrádních vystoupení obhajují své politické názory. A samozřejmě se jedná o narážky především na Václava Klause, Miloše Zemana a Andreje Babiše. Postavy vysvětlují sametovou revoluci po svém a svými pěveckými čísly se snaží podlomit přesvědčení, že 17. listopad něco změnil. Svým způsobem se až drze publiku vysmívají, že věří nějakým polistopadovým ideálům, a naopak ho uvádí v pesimismus, že se vlastně nic nestalo.


FOTO: archiv Ost-ra-varu

Poslední články autora

Lekce (nejen) ze života umělce

OST-RA-VAR 2019: Den třetí

Poslední noc s Claudií