Během včerejšího dne odstartoval první ročník divadelního festivalu Norma, který probíhá v ostravské industriální oblasti Dolních Vítkovic. Jelikož se jedná o polsko-český projekt, dny jsou taktéž rozděleny na „polský“ a „český“.
V rámci polského dne nás pořadatelé zavádí do prostorů Dolu Hlubina, přesněji do Nových koupelen, kde na nás dýchá syrovost prostředí a všudypřítomný chlad. Publikum plné očekávání, sleduje trojici performerů, kteří předvádějí sérii krátkých intimních performancí vycházejících z posledního nerealizovaného projektu Jána Mančušky Tato linka sleduje pohyb mé ruky. Tento počin je především založen na intonační hře se slovy a krátkých větách, přesto zde však nejde pouze o práci s hlasem, ale i o důmyslné rozdělení prostoru, kdy mezi performery neprobíhá takřka žádná interakce.
Dále se přesouváme do budovy bývalého plynojemu, který je dnes znám jako Multifunkční aula GONG, kde nám Magdalena Ptasznik představuje svůj pohybový projekt Surfing. Ten sama autorka charakterizuje jako rituál osvobozující objekty a uvolňující náš způsob vnímání pohybu. A skutečně, jsme svědky promyšleného vrhání, přemisťování či jen otáčení objektů různých tvarů a barev.
A opět se vracíme do Dolu Hlubina, tentokrát do Starých koupelen, kde jsme ohromení performerem Tomaszem Wygodou a jeho agresivním a „antibaletním“ ztvárněním autorsky pojatého Svěcení jara od Stravinského. Extrémní fyzický projev sólisty je podtržen jeho výrazem šílence, který na nás cení zuby, z čela mu kape pot a nebojí se svléci do spodního prádla. Za svůj výkon sklidí největší potlesk tohoto dne.
Na závěr si tvůrci nechávají nejočekávanější představení festivalu, a to umělecký projekt Mše, který nás opět zavadí do GONGU. Jedná se o ztvárnění klasické bohoslužby jakožto rituálu, který je přenesen do netradičního prostředí. Mše v polském znění s českými titulky nás, ateistické Česko, nabádá k návratu k víře a ironicky dodává, že Evropská unie nás nespasí, avšak Bůh ano. I přesto vše působí skutečně, nechybí varhany či sbor a také nejsme ochuzeni o náboženské texty, výzvy k modlení se za odpuštění a závěrečnou hostii. Stihla jsem si povšimnout velmi různorodých reakcí publika – někteří se smáli, možná až vysmívali, jiní to pokorně přijímali a někdo jen nevěřícně kroutil hlavou. Myslím však, že každého z nás to nakonec vedlo aspoň k nepatrnému zamyšlení.
Druhý den je na programu debata s umělci a kritiky o vlivu konceptuálního umění na divadlo a po ní následují čtyři další představení, včetně opakování již zmíněného počinu Tato linka sleduje pohyb mé ruky.
