Inscenace Raději zešílet v divočině brněnských studentů JAMU vycházející ze stejnojmenné předlohy – knihy rozhovorů se šumavskými samotáři od Aleše Palána – byla reprízována v rámci studentského festivalu Zlomvaz, který pořádá DAMU. Od prvního okamžiku představení působí oproti dokumentaristicky pojaté knize rozdílně v tom, že téma ztvárňuje mytizujícím způsobem. Bylo však zároveň silně značeno, například finální replikou uvedenou i v anotaci („Nevěř nikomu, kdo by ti říkal, že člověk může bejt sám šťastnej.“), že se inscenace snaží mýtus vzniknuvší okolo samotářství nabourat.
Na jevišti stálo malé druhé jeviště o třech zelených stěnách s motivem lesa. Přes něj v první scéně visela vatelínová opona, která později sloužila také jako rekvizita, nabývala různých významů od bláta po peřinu. Dalším výrazným scénografickým prvkem byla stříška, která byla podle potřeby jednotlivých scén posouvána po laně nahoru a dolů, a dále tak ohraničovala prostor na scéně, tvoříc dojem interiéru. Scéna se přizpůsobovala skrze light design charakteru jednotlivých výstupů, jednou ji zaplavovalo zelené světlo, ve vypjatých chvílích světlo červené nebo bylo využito projekce na zadní stěnu jeviště.
Inscenace prezentovala dva přístupy – mytizující a autentický, její dělení do dvou rovin bylo zjevné ve všech aspektech. Odráželo se v charakteru replik postav, kdy se dialogy se samotáři víceméně držely předlohy a zněly velice přirozeně. Naproti tomu bardi citovali pasáže autorů, jež představovali, jejich jazyk byl tedy květnatý a knižní. Stejnou rozlišovací funkci měly i kostýmy. Bardi ve svých silně stylizovaných bavorských oděvech zjevně časově nezapadali do linie příběhu a připomínali až karikatury, neboť měli nalepovací vousy a vycpaná břicha. Naopak kostýmy samotářů byly realistické, představení tak působilo záměrně nesourodě.
V dramatizaci se ze spisovatele, jenž není v knize nijak zdůrazňován, stává ústřední postava, která se vydává na fyzickou i duševní pouť jsouc vysílána od jednoho samotáře k druhému. Inscenace svou klasickou strukturou připomíná Odysseu nebo mnohé pohádky, což umocňuje onen mytický ráz. Právě pojetí postavy spisovatele bylo však v určitých scénách nepříjemně exaltované. Konkrétně v rámci patetického monologu, kdy vyjadřoval zoufalost, jež ho naplnila při sepisování knihy, a kladl si otázku, zda je také samotářem. Spisovatel zde procházel jakýmsi silným emočním šokem, který nebyl podle mě opodstatněný, vždyť jeho postava jen chodila po lese a mluvila se samotáři, tak silné duchovní pohnutí mi připadalo nepřiměřené, příliš dramatické. Tím však nezpochybňuji schopnosti herce Radka Melši jako spíš režijní pojetí jeho postavy.
Herci ztvárňující samotáře svůj výraz výborně přizpůsobovali charakteru té které postavy, jejich výkon byl stejně tak působivý v jejich pohybově zaměřených výstupech. Pohybová složka inscenace je velice výrazná, mezi scény se samotáři jsou vloženy pasáže čistě pohybově-taneční, podtržené majestátní, až děsivou hudbou. Zejména tyto scény zesilovaly mytizující tendenci inscenace.
Celkově jsem získával z představení pocit, jako by v průběhu měnilo svůj záměr. Jeho dvě roviny dohromady netvořily harmonický celek, naopak docházelo ke štěpení zamýšleného cíle. Knižní předloha odstraňuje z představy o samotářském způsobu života romantický nádech (čili mylný dojem, že útěk od společnosti vyřeší všechny osobní problémy), to se povedlo i divadelní adaptaci. Kniha navíc ale osvětluje životy samotářů a zbavuje je oné záhadnosti, k čemuž už inscenace nedospěla, ač k tomu měla nakročeno. Prvků evokujících autenticitu, vracejících hru takříkajíc nohama na zem, se v představení objevovalo příliš málo na to, aby měly potřebnou sílu, a tak byly přehlušeny. Tato kvalitně zpracovaná inscenace zůstala na půli cesty mezi další (a podle mého nadbytečnou) mytologizací samoty a odhalováním její reálné podoby.
- JAMU BRNO – Raději zešílet v divočině
- Autor předlohy: Aleš Palán
- Autor konceptu: Olívia Fantúrová, Jakub Molnár
- Režie: Olívia Fantúrová
- Dramaturgie: Jakub Molnár
- Scéna a kostýmy: Karolína Srpková
- Light design: Jan Tranta
- Hudba: Hana Foss
- Sound design: Vojtěch Lukáš
- Choreografie: Matúš Szegho
- Účinkují: Radek Melša, Jakub Molnár, Štěpánka Romová, Matěj Beneš, Šimon Bilina, Filip Ježowicz, Adam Mašura, Eliška Vocelová, Hana Drozdová, Eliška Brumovská, Klára Bulantová
Premiéra 13. září 2020, psáno z uvedení 1. října 2021 v rámci festivalu Zlomvaz.
FOTO: archiv Studia Marta
