Zpět na výpis článků

Život v přeskocích

Na ostravský festival autorského divadla a současného umění Norma zavítala 3. listopadu 2017 také Tereza Hradilková se svou taneční inscenací Švihla. Choreografka a interpretka v jedné osobě se při tvorbě inspirovala tréninkem profesionálních boxerů, se kterými se setkala v rámci natáčení filmu Beating (2014, režie Kari Šulc). Švihla byla oceněna na 23. ročníku festivalu Česká taneční platforma 2017 jako nejlepší taneční inscenace vytvořená roku 2016.

Na jevišti se nevyskytuje nic nadbytečného. Jen světlo, švihadlo, tanečnice a hráč na elektrickou kytaru Filip Míšek. Ten doprovázel rytmický, nekončící pohyb své kolegyně spočívající v téměř nepřetržitém skákání přes švihadlo, který byl dokreslován třásněmi krátké sukýnky performerky, jež reagovaly na setrvačnost poskoků nápadně „tanečně“.

Švihadlo jako dětská hračka, švihadlo jako fyzický trénink, švihadlo jako perpetuum mobile. Švihadlo jako společník, průvodce životem i jako nepřítel, kříž a těžkosti. Švihadlo jako hudební nástroj, který s ostrým svištěním rozřízne vzduch. Švihadlo se stalo jediným tanečním partnerem Terezy Hradilkové. Médiem, které zprostředkovávalo její subjektivní vnitřní pohled na koloběh lidské existence.

Mluvené slovo bylo na úrovni pohybu, což nebývá častým jevem, a to zvláště když oba tyto projevy pocházejí z jednoho performera, jednoho těla, jednoho dechu. Toho neměla Tereza Hradilková na rozdávání, ale právě tak akorát, aby celé náročné představení udýchala. Jedná se o pozoruhodný výkon. Za neustálého přeskakování přes švihadlo k divákům rytmicky promlouvala. Zážitky z dětství se prolínaly s politickými událostmi i popisem první sexuální zkušenosti. Snadno dekódovatelná sdělení chvílemi přecházela do surrealistického toku náhodných slov. Tereza Hradilková vyřčená slova zhmotňovala, a to jak počáteční dětskou hravost, mladické škobrtání i pozdější vyčerpání a s ním související životní pády a houževnaté stoupání zpět.  „Práce, kavárna, děti, rodina. Práce, kavárna, děti, rodina. Práce, kavárna, děti, rodina. Práce, kavárna, děti, rodina. Už nikdy!“ pronesla performerka před jedním ze svých pádů na zem.

Požární poplach, který nás vyzýval k okamžitému opuštění budovy, nám odepřel tradiční konec inscenace, zato ale vytvořil platformu k mnoha bezděčným konotacím. Došlo zde zároveň k nezáměrné demonstraci základní podstaty divadla. Jeho existence v určitém čase na určitém místě – neopakovatelnosti každého okamžiku.

Oceněné tituly jsou svým způsobem handicapovány, protože informovaný divák přichází s vědomím, že zažije něco „extra“. Příliš vysoké očekávaní pak často nebývá zcela naplněno, což poznamenalo i můj dojem. Tereza Hradilková se nesnaží přenést emoce na publikum, nýbrž prožívá svůj komorní příběh izolovaně před zraky diváků. Těžiště a kvality inscenace jsou v tomto případě jinde než v apelování na divákovy afekty. Zdůrazněn musí být fyzický výkon performerky a také koncept inscenace, který mohl být čistě formalistní prací, ale nestalo se tak a Tereza Hradilková skrze švihadlo vyprávěla příběh. Příběh, který si musí každý divák na základě předložených fragmentů dopsat úplně sám.


  • TEREZA HRADILKOVÁ A KOL. Švihla
  • Koncept, choreografie, interpretace: Tereza Hradilková
  • Dramaturgická a režijní spolupráce: Biljana Golubovič
  • Hudba: Filip Míšek
  • Kostým: Marjetka Kürner Kalous
  • Světelný design: Pavel Kotlík

Premiéra 12. 10. 2016 v divadle Ponec, recenze psána z reprízy 3. 11. 2017 v rámci festivalu autorského divadla a současného umění Norma.

FOTO: archiv divadla PONEC

 

Poslední články autora

Úspěch, nebo zlodějna?

Brutalita něžného pohlaví

Olomoucké scény zvou na Noc divadel