Zpět na výpis článků

Open Air Program HK: Avantgarda pardubické Paříže

Je třeba přiznat, že se jako autor rozhovoru znám s Martinem Drahorádem, a tak jsem nejdříve zamířil automaticky za ním. Přirozenou sounáležitostí skupiny se však kolem záznamníku vyrojila skoro celá skupina, a dala tak najevo, že i přes rozdílné nátury lidské i poetické (ve smyslu poezie i poetiky) se spolu vždy rádi sejdou nad šálkem kávy či absinthu.

Jak jste se jako skupina dali pro toto představení dohromady?

Jana Tichá, režisérka: Já jsem se znala s kluky ze Suchýho čtení, které pořádá tady Vojta Weisbauer („Který pořádám už 6 let.“), a přišlo mi, že je to pořád dokola, tak jsem jim nabídla, že uděláme scénické čtení v Divadle 29, kde se vídáme, a tam jsme i měli premiéru. Mysleli jsme si, že to bude jen jedno hraní pro kamarády, aby viděli, že to jde i jinak. A nakonec to hrajeme už počtvrté nebo popáté, hráli jsme i na Svitavském Fandovi, dokonce jsme postoupili do Písku, takže porotě se Suchý čtení, mokrý sny líbily.

Martin Drahorád: I když dnes je to spíš Mokrý čtení, suchý sny.

Jak běžně probíhá Suchý čtení?

Vojtěch Weisbauer, pořadatel Suchýho čtení: Je to večer pořádaný teď už třikrát do roka a může se tam přihlásit kdokoliv a číst svoji tvorbu. Na jedné akci to bývá různorodých 10 lidí. Za těch 6 let se prostřídalo už asi 70 různých lidí.

Takže netvoříte konzistentní skupinu, která čte pravidelně?

J. T.: Tito lidi z představení jsou taková skupina, co čtou nejčastěji

V. W.: Vydali jsme už 2 sborníky a tato skupinka ze Suchý čtení, mokrý sny tam je zastoupena. Je to taková partička kamarádů, která se nejen u toho utvořila.

Na scéně je celkem 12 lidí. Platí, že každá pronesená báseň byla původním textem toho, kdo ji pronáší

J. T.: U mě ne, já jsem četla texty kluků a 2 povídky byly Lukáše Vavrečky, který s námi dříve hrál na klavír, ale teď z rodinných důvodů nemůže.

V. W.: Byly to dvě herecké pozice a zbytek byly autorské.

Poezie se stala divadlem, slovo šlo do prostoru a podle mě převýšila kvality klasického scénického čtení. Jak vám bylo v divadelní poloze, měli jste s ní zkušenosti

M. D.: My jsme všichni pouze básníci, jenom Jana Tichá je herečka z Divadla EXIL v Pardubicích a celé nám to režíruje a říká nám, co máme dělat, jak se máme tvářit a jak hodně nahlas máme mluvit. Je to takový hnací motor.

A jaké to pro vás básníky je?

M. D.: Je to úplně něco nového. Nová zkušenost. Vždycky jsem si myslel, že čtu. A Jana mi řekla; „Čteš. Ale potichu!“ … „Mluv víc nahlas, zřetelně a mluv do těch lidí. Nauč se pracovat se svým hlasem.“ A minimálně to už je velká zkušenost.

Vycházeli jste z nějakého tematického základu, nebo se našel průnik v tvorbě a inspiraci vašich básní

J. T.: My jsme s Vilémem Kubáčem vymysleli koncept kavárny, aby nám to sedělo, a dlouho jsme se z těch básní snažili vytvořit jakýs takýs příběh, jakýsi průnik do jednoho večera v té kavárně, a stálo nás to docela hodně úsilí, aby to nějak navazovalo. Takže jsme vzali jejich tvorbu, která na to nebyla původně určená, a tu jsme nějak poskládali.


FOTO: archiv Open Air Programu Hradec Králové