Zpět na výpis článků

Vystavení/performance aneb „nepříjemná“ laboratoř studentů

V nedělní podvečer 11. března 2018 mohla skupinka návštěvníků Muzea umění Olomouc participovat na třetím a zároveň posledním uvedení projektu Vystavení/performance. Jeho derniéra byla spojena s ukončením výstavy Josef Jankovič/Plynutí času, které byla akce protínající různé druhy umění „ušitá na tělo“. Stala se základním inspiračním zdrojem i performativním prostorem, scénografií i tématem, obsahem i formou – zkrátka hlavním východiskem uměleckého vyjádření studentů Ateliéru fyzického divadla Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. Spolu se svým pedagogem Pierrem Nadaudem a Ateliérem světelného designu téže školy pod vedením Pavly Beranové zhmotnili atmosféru vystavených děl slovenského umělce.

Dílo Jozefa Jankoviče, jenž se etabloval ve druhé polovině 20. století především jako sochař, odráží dobové společenské dění, existenci jednotlivce v kontextu společnosti, hledání svobody i absurditu jako reakci na minulý totalitní režim. I tato, v syrovém materiálu uměleckých děl explicitně neviditelná, východiska se stala ukazateli jejich pohybově-slovního zpracování. Výstavě dominovaly především sochy a plastiky deformovaných postav, torza těl, naddimenzované končetiny či objekty z nich sestavené. Silně tematizovaná těla v linii výtvarné proto velmi příhodně doplnilo jejich pohybové, tělesné zpracování studenty fyzického divadla. Při ztvárnění vybraných děl akcentovali někdy spíše podobu a tvar zpracovaného materiálu, jindy význam obsažený v názvu či jeho atmosféru. Stěžejní jazyk pohybu a zvuku doprovázel také běžný jazyk slov v podobě krátkých promluv a básní, často se cyklících, pronášených repetitivně.

Jedním ze stěžejních rysů performance byla její antiestetičnost projevující se především v kostýmech sestávajících z asymetrických oděvů, příliš velkých i příliš malých, mdlých, tmavých a hnědavých zastaralých barev, punčoch přetažených přes hlavu a barevných stuh, jimiž byl kostým nerovnoměrně pošit. Vše v jakési „nepříjemné“ shodě s výstavou. Nepříjemné proto, že návštěvník Vystavení/performance byl v jejím průběhu mnohokrát postaven do velmi diskomfortní polohy plné obezřetnosti i absurdního zmatení. Jedná se ovšem o záměr ušlechtilý, jelikož se opět odvolává na vystavovaná díla, která by si nikdo domů jen pro líbivé „pokoukáničko“ nepověsil. Jedná se o umění, jež se má svých recipientů dotknout, což někteří z performerů učinili v doslovném slova smyslu.

Skupině návštěvníků, uvedené do setmělé místnosti trojlodí Muzea moderního umění, byl zprvu umožněn pohled pouze na dívku v lékařském plášti, bíle čepici a brýlích. Intelektuální malé bílé stvoření plné podivného vnitřního neklidu, který se přenesl i na diváky. Neustále něco žvatlajíc stala se průvodcem přihlížejících. Ti, zpočátku opatrní a ve střehu, se nechtěli pobídkami bílého individua řídit, ale jakmile zkušenost ukázala, že se není čeho obávat, když jsme konečně uvěřili a udělali několik kroků vpřed, vylekali nás. A důvěra či jistota byly zase ty tam. Příčinou byl chlapec, který s bláznivou hysterií a silným vnitřním bojem běhal po prostoru, vstupoval do konfrontace s divákem chtěje po něm naléhavě, aby počítal prsty na rukou. Vrcholem v demonstrování absurdity a zmatení byl závěr performance, kdy nás bílá průvodkyně opakovaně zvala za postupující skupinou, avšak vždy v následující větě nám sdělila, že dál jít nesmíme.

Performanci se podařilo vtisknout atmosféru korespondující s dílem umělce, zprostředkovanou zejména skrze profesionální a jisté výkony pohybové, akrobatické i herecké a skrze promyšlený light design. Svou pozornost tvůrci upřeli například k dílům Místo nahoře, Červený klín či Autoportrét 1 a 2. Je třeba zmínit, že s prací Nadauda a jeho studentů se mohli návštěvníci Divadla hudby setkat již v září 2017, kdy byla uvedena premiéra inscenace Co patří světu (La Part des Choses) a 11. dubna 2018 zavítá do Olomouce trojice Nadaudových bývalých žáků s pohybovou performance Lehká Zem. Rodící se spojení má zřejmou tendenci rozvinout se v dlouhodobější spolupráci. Z mého pohledu v Olomouci vítanou, jelikož otevírá zde dosud spíše zavřená vrátka možností divadla a performance.


Premiéra 18. ledna 2018, recenze psána z derniéry 11. března 2018 v Muzeu moderního umění v Olomouci.

FOTO: archiv Divadla hudby Olomouc

Poslední články autora

Výchova budoucích milovníků tance

Úspěch, nebo zlodějna?

Život v přeskocích