S tvorbou Martina Františáka jsem měla možnost seznámit se prostřednictvím jeho autorské inscenace Doma, v podání souboru Jana Honsy Karolinka. Jestliže tato inscenace, potažmo drama, bylo oceňováno především pro svoji lidskost, současná Františákova inscenace v Klicperově divadle – Věc Čapek, pro mě právě tuto vlastnost citelně postrádá. Svědčí o tom možná i chladné (nebo alespoň rozpačité) přijetí inscenace jinak vřelým hradeckým publikem.
Věc Čapek předkládá divákům život Karla Čapka (Jan Sklenář) a jeho bratra Josefa (Josef Čepelka) od útlého dětství, přes léta jeho tvůrčího vrcholu, až k jeho smrti. Přestože po celou dobu v pozici diváka rozumově vnímám Čapkův velmi pohnutý osud, kdy je nejdříve vystaven vlivu nervově labilní matky, následně stižen bolestivou chorobou zad a vystaven útokům tisku, je mi znemožněno s ním soucítit, vytvořit si k němu bližší vztah. Příčinu vnímám hlavně v tom, že jsem po celou dobu trvání představení byla frustrována obrovskou mírou hysterie, která však nebyla pouze součástí charakteru nevyrovnané matky Boženy Čapkové (Zora Valchařová-Poulová), kam zjevně patří, ale prostupovala všechny složky inscenace. Jakoby byla primárním dorozumívacím prostředkem, který si režisér pro komunikaci s divákem zvolil. Neustále takto stresována jsem se tedy musela ptát, jaký je vůbec Františákův vztah k jím vytvořeným postavám. Co mi vlastně chtěl sdělit, zachází-li s nimi on sám tak, nebojím se říct krutým způsobem, kdy s nimi doslova mlátí o zem? A proč si vlastně zvolil ke zpracování zrovna tuto látku? Františák na tuto otázku odpovídá v rozhovoru pro tiskovou zprávu uveřejněnou na stránkách divadla takto: „ K Čapkům jsem pojal vztah důvěrný a vlastně bych řekl oddaný, jsou to postavy, které mám rád a snad jim i rozumím a chtěl bych, aby to zažili i diváci.“ Obávám se, že se to příliš nepovedlo. Navíc se tím minimalizuje možnost, že divákovo nepohodlí a frustrace byly z Františákovy strany promyšleným atakem. (Pokračování textu…)
