Božidara a její přítel Honza nemají na nájem a tak si podají inzerát. Na jejich nabídku se ozve Hugo, který přijíždí do Prahy, aby se stal hercem. V bytě kromě nich ale žije ještě duch nešťastné Terezy, který se ostatním zjevuje pouze pokud jsou pod vlivem omamných látek. K nečekaným situacím vede neustálá přítomnost Máry, klienta Honzových obchodních aktivit. Čas od času navíc navštíví Božidaru její matka se svým současným přítelem, jehož pozici momentálně zastává německý porno režisér Horst. V závěru situaci přichází rozhřešit Viola se svým spasitelským komplexem…
Facebooková závislačka, dealer, sportovec na steroidech, zhulenec, pánbíčkářka a duch. To jsou hlavní postavy projektu Squat autorů Ondřeje Malého a Petra Sedláčka, který vznikl ve spolupráci režiséra Konráda Popela a uskupení mladých ostravských herců. Jedná se o netradiční divadelní formu, kterou sami autoři označují za divadelní sitcom. Jednotlivé „scénky“ Squotu jsou totiž od sebe odděleny filmovými zatmívačkami a hudebním jinglem v podání skupiny FiHa, která zajišťuje hudební stránku inscenace. Vše je ještě doplněno o estrádní výstupy herce Národního divadla moravskoslezského Vladimíra Poláka, který ve vypjaté, křečovité formě zpočátku přistupuje k divákům jako k účastníkům školního srazu a vypráví jim historky z mládí. Postupně však začne ze své role vypadávat, až se nakonec jeho dialog s publikem dostane do roviny přímého rozhovoru herec – divák. Následuje sebereflexní monolog na téma úspěšnosti a schopností oblastního herce. S příběhem odehrávajícím se mezi jmenovanými postavami spojuje Polákova okénka téma Facebooku a digitálního věku. A aby toho nebylo málo, pracuje inscenace současně i s filmovou projekcí, která divákům přibližuje situace odehrávající se mimo ústřední prostředí – polovybydlený byt centrálního páru, kolem kterého se roztáčí vír dalšího dění. Hraje se v alternativním divadelním prostoru klubu Marley, jehož bar je po celou dobu představení otevřen. To všechno dělá ze Squatu divadelní punk, který se už ze své podstaty vzpírá jakémukoliv rozboru. Funguje totiž na zcela jednoduchém principu – ber nebo nech ležet. „Žádná filosofie, žádný umění, ale hovno, prdel, sračka na tři akordy!“ Následující řádky si tedy nekladou ambici hloubkové analýzy, nýbrž jde pouze o několik postřehů z pohledu diváka, který „vzal“.
Za prvé nejvýraznější odlišností Squatu od představení kamenných divadel Ostravy, bylo nasazení herců. Nejde o to, zda bylo větší nebo menší, ovšem rozhodně bylo bezprostřední. Jejich entusiazmus pro věc byl totiž nejen zcela očividný, ale i všeobjímající. Všichni zúčastnění herci sršeli energií a přenášeli ji i na své publikum. Důkazem budiž nejen nadšený závěrečný aplaus (samozřejmě mám na mysli těch, kteří vydrželi i po přestávce), ale i sborový zpěv Hugova hitu o oblíbeném domácím mazlíčkovi – křečku Hovnocucovi. Nejlépe je tento rozdíl možné pozorovat na projevu Terezy Dočkalové v roli ducha, kterou diváci znají především jako členku souboru Komorní scény Aréna či již zmiňovaného Vladimíra Poláka. Navíc naprostá přesvědčivost veškerých hereckých výkonů vede k myšlence, že by interpreti mohli mít s podobnými situacemi, lidmi… a tak vůbec, více než bohaté osobní zkušenosti.
Za druhé Squat se blíží mnoha dalším amatérských či poloprofesionálních inscenacím a projektům mladých lidí. Konkrétně například inscenaci Televizor Divadelního dua ToŤ. I když bychom mezi zmiňovanými zajisté našli mnoho rozdílností – Televizor například vznikal původně jako improvizace, mají i mnoho společného. Minimálně třeba způsobem, kterým navazují komunikaci s divákem.
Za třetí zřejmě i díky tomuto odzbrojujícímu nadšení samotných herců se Squatu podařilo namíchat takovou míru vtipu, vulgarity a neúcty k jakýmkoliv společenským tabu (očerňování kulturních ikon, tropení si žertů z nemocných dětí, oslava drog…), že na hranici vkusu sice v mnoha momentech balancoval, ale nikdy ji nepřekročil. Přitom však rozhodně nezůstal při zemi z obavy, že by mohl urazit.
Za čtvrté, přestože by se na první pohled mohlo zdát, že se jednalo pouze o zábavu, v hojné míře přítomná ironie a sebeironie nutí k jistému zamyšlení. Například v prvním odstavci citovaná věta sice na jednu stranu přesně vystihuje, o co ve Squatu jde, na stranu druhou zaznívajíc v inscenaci z úst zkušeného herce Jana Fišara je sarkastickým povzdechem nad situací divadla v dnešní společnosti. V současnosti stále aktuální je i téma facebooku a sociálních sítí vůbec. A ačkoli se při jeho parodování a zveličování zřejmě všichni srdečně zasmějeme, smějeme se z velké části sami sobě. A takových lehce dvousečných témat bychom jistě v ději odhalili ještě mnohem víc.
Za páté byl Squat v rámci přehlídky OST-RA-VAR vítaným oživením a představil jeho účastníků profesionální ostravskou scénu ve zcela novém světle.
Autor: Petr Sedláček, Ondřej Malý; Režie: Konrád Popel; Scéna: Jan Štěpánek; Kostýmy: Andrea mohylová; Hudba: FiHa; Produkce: Pas de Theatre, Cooltour Ostrava
Premiéra 19. prosince 2012. Psáno z reprízy 28. listopadu 2013, uskutečněného v rámci divadelní přehlídky OST-RA-VAR.
Zdroj fota: http://www.cooltourova.cz
