V rámci mezinárodního festivalu autorského, činoherního a pohybového divadla Norma jsme mohli zhlédnout inscenaci Artura Żmijewského a Igora Stokfiszewského Mše. Inscenace je vystavěna na principu rituálu mše, jež sama o sobě přebírá jisté divadelní principy a postupy. Kněz přebírá jakousi roli herce, který odříkává již naučený text před svými diváky, věřícími.
Inscenace Mše tvoří odraz polské bigotní společnosti a zároveň vyjadřuje až grotesknost tohoto aktu skrze přemístění rituálu tak typického pro určitý prostor do prostoru zcela netypického.
Jak zaznělo na sobotním diskuzním „brunchi“, inscenace je až na pár slov, která ve zhlédnutém představení byla upravena pro české prostředí, totožná s klasickou mší, již většina z nás zná. Těchto pár slov však bylo, díky přesvědčivým výkonům herců, nesmírně důležitých právě pro rozlišení skutečné mše od divadelní inscenace. Dlouhou dobu je totiž divák zcela zmaten a nejist si tím, co se před jeho zrakem přesně odehrává. Divák, který zažil polskou mši je zmaten o to déle. V momentě, kdy si však diváci uvědomili, o co se autorům jedná, se obecenstvo rozdělilo na tři části. Ta první plně přistoupila na princip, který autoři zvolili a stala se součástí inscenace, druhá princip pochopila, ale, z jakýchkoliv důvodů, se odmítala participovat a třetí byla uražena či pobouřena.
Téma reakce diváků se stala i jedním z nejvýraznějších témat sobotního „brunche“. Konkrétně tedy reakce polských diváků. Tam vznikla ještě jedna pomyslná skupina věřících, kteří byli zmateni a netušili, jak reagovat. Ku příkladu jim jako správným věřícím přišlo nemístné odmítnout hostii, ale taktéž se nemohli účastnit takové „svatokrádeže“.
Co se týče úpravy pro české publikum, důraz proslovů během inscenace byl kladen na zdůraznění zla zvaném Evropská unie, což se v současnosti, kdy se díky Polsku, které se ideově připojilo v otázce uprchlíků k EU, rozpadla Visegrádská čtyřka, jeví jako poněkud nešťastně zvolená cesta.
Názorů a reakcí se z různých stran i úhlů sešlo mnoho, hlavní otázkou však je, zda-li by i divadlo nemělo mít své hranice a kde tyto hranice začínají, ale hlavně kde končí.
Recenze psána z reprízy 13. listopadu v rámci 1. ročníku Mezinárodního festivalu autorského, činoherního a pohybového divadla Norma.
