Téměř po dvou letech do České republiky znovu zavítal ruský taneční soubor Těatr Plastičeskij. Po choreografii Proč jsou květy krásné? (recenze zde) prezentované na začátku března 2017, představil tuzemskému obecenstvu nový titul Variations of static. Také tentokrát soubor podnikl cestu po vícero českých městech – Praze, Pardubicích, Frýdku-Místku či Brně – a znovu navštívil i olomoucké Divadlo hudby, kde se představení uvedené 22. listopadu 2018 těšilo velkému diváckému zájmu.
Soubor pracuje metodou takzvaného plastické pohybu, eklektické formy, již lze považovat za ruskou obdobu contemporary dance. Výrazně se zde projevují jak principy a prvky baletu, tak i v současném tanci hojně využívaná kontaktní improvizace, párová akrobacie či floorwork. Ta v choreografii dostala mnoho prostoru a v přízemních polohách byla odtančena celá (pomyslná) první část představení. Čtveřice černě oděných mužů se pohybovala v citlivém spojení s podlahou i se sebou navzájem. Jejich pohyb měl plynulý meditativní charakter, těly znatelně proudil nikdy nekončící tok energie. Tanečníci se v leže seskupovali do zástupu a tato kompozice vyvolávala dojem, jako bychom se dívali na jednoho tanečníka s trojím, mnohočetným stínem.
Jakmile se tanečníci napřímili do stoje, stali se dominantními akrobatické a párové prvky, piruety, stojky, naskakování jeden na druhého, pády, vzájemné podpírání a spoluúčast na rozvíjení pohybu či slowmotion. Každý ze čtveřice tanečníků se v průběhu představení od skupiny oddělil a zatančil sólo, jež bylo svou dynamikou i pohybovým pojetím pokaždé odlišné. Pohyb se přeléval mezi těly a plynule putoval po jejich periferiích i páteři. Někteří z interpretů však, zejména v držení těla, občas sklouzli k baletní tenzi, což plynulost choreografie mírně přerušilo. Tato skutečnost však má na výsledné působení díla minimální vliv. Naopak, výborná technická připravenost tanečníků dovolovala divákům plně se ponořit do dění na jevišti a nerušeně zakoušet atmosféru, na níž se významně podílela také meditativní hudba Ólafura Arnaldse a svícení, které svými bílými paprsky protínalo mlhu v jinak zšeřelém prostoru.
Již anotace předesílá, že se tvůrci – režisérka Lara Garri a choreograf Jevgenij Venin – nezaobírají statikou ve smyslu teorie rovnováhy, nýbrž se ji snaží uchopit filozoficky jako cestu k vnitřní harmonii a vyváženosti. Vzápětí dodávají: „V souladu s kvantovou fyzikou nic není statické, stabilní a trvalé, vše se neustále proměňuje. Pouze Duch ve vnitřní jednotě s Prapočátkem je neměnný.“ Zpočátku však choreografie s tématem rovnováhy pracuje po formální kinetické stránce. Akcí a zastavením, balancováním v obtížných pozicích či v obrácených polohách. Deklarovaný antropologicko-filozofický aspekt však nebyl zcela naplněn, což zřejmě souvisí se spíše pragmatickou nežli filozofickou volbou názvu inscenace, která je pojmenovaná podle stejnojmenného hudebního alba, jehož autorem je islandský hudebník Ólafur Arnalds. U toliko abstraktního a formálně orientovaného díla mne zároveň chvílemi zaskočila velká dávka patosu a expresivity výrazu.
Nastíněné výtky mají pouze kosmetický charakter a odrážejí mou vlastní diváckou zkušenost, v jejímž kontextu nepovažuji Variations of Static za nikterak výlučné. Jedná se však o zajímavý vhled do ruského současného tance, jemuž nelze upřít technickou čistotu, taneční bravuru a jistou míru experimentu, jež pokorně slouží emocím a působivé atmosféře vznikající na jevišti, která diváka velmi přívětivě vtáhne.
- TĚATR PLASTIČESKIJ – Variations of Static
- Režie: Lara Garri
- Choreografie: Jevgenij Venin
- Hudba: Ólafur Arnalds
- Tančí: Ivan Sačkov, Artjom Bogučarskij, Pavel Kosarev, Grigorij Sergejev
Psáno z uvedení 22. listopadu 2018 v Divadle hudby Olomouc.
FOTO: Facebook Divadla hudby Olomouc
