Tragédi jsou nová inscenace Divadla na cucky, jejímž autorem je i v Česku působící slovenský režisér Šimon Spišák. Režisér, který běžně zpracovává témata zejména pro loutkové divadlo, vytvořil pro Cucky text a následně i inscenaci, která si klade otázku „Proč lidé (ne)chodí do divadla?“. Odpovídá na ni prostřednictvím hravé perzifláže, v níž tři postavy antického dramatu s nemalou dávkou humoru čelí problémům současného divadelního světa.
Snad v každém antickém dramatu se nachází prolog. A protože inscenace s tematikou antického dramatu a divadla pracuje, je prolog také součástí jejího úvodu. Prolog, ve kterém herec představující dítě pokládá své matce dvě zásadní otázky: „Proč lidé nechodí do divadla?“ a „Proč lidé chodí do divadla?“ Jako odpověď dostáváme jen významný pohled do diváků (vyzývající nás k odpovědi na tuto otázku) a pokrčení rameny. Poté začínají na scénu postupně přicházet tři postavy ze známých antických dramat, které chtějí přednést svůj tragický příběh publiku. Jenomže ani jedna nepočítá s účastí ostatních dvou. Děj je tak postaven na jejich neustálých sporech o to, která z postav bude stát v popředí a bude mít možnost odvyprávět divákům svoje tragické trápení.
Postavy Antigony (František Maňák), Elektry (Klára Bulantová) a Oidipa (Jakub Spišák) přichází na jeviště
postupně ze zákulisí a každá s sebou vleče „krosnu a kufr cestovní jako metaforu prostou, že štvanci jsou, a taky plný rekvizit různých, krásných a zajímavých, k ozvláštnění dějů jevištních sloužících“. Touto stylizovanou mluvou, napodobující zpěvný básnický verš antického dramatu, se postavy vyjadřují po celou dobu představení, což jim ale nebrání propašovávat do svých promluv slova zcela moderní („auto závodní“, „ups“). Tímto způsobem v inscenaci vzniká specifický humor vycházející z trapna a ironie, pramenící z kombinace archaické mluvy se slovy, která používáme dnes.
Středobodem inscenace je nepochybně právě humor, který balancuje na hraně trapnosti – i když někdy ani nebalancuje a rovnou do trapnosti skočí rovnýma nohama. Například v situaci, kdy se postavy sejdou a zjistí, že mají stejný plán, a sice sdělit publiku svůj tragický příběh a získat si tak jeho pozornost a soucit. V reakci na přítomnost soků vytahují z krosen rekvizity-střelné zbraně. Chvíli si jimi navzájem vyhrožují, bojují o mikrofon, který vytváří „antický hal“, a tím umocňuje tragičnost vyprávění jejich osudů. Gradací situace je pak střelba a následné umírání zasažených hrdinů, kteří se ale po pár vteřinách zase zvedají, vyhrožují, opět střílí, umírají a zvedají se. To se několikrát zopakuje jako ve smyčce. Když už se pomalu vytrácí veškerá komičnost této záměrné repetitivnosti a nastává ono zmíněné trapno, položí Elektra otázku „Proč nemůžu umřít?“… Odpověď je jednoduchá a pro znalce antického dramatu jasná od samého začátku, totiž: „v antice na jevišti přece umřít nemůžeš.“
Součástí bitvy o divákovu pozornost je i humor pramenící ze vzájemného popichování a urážení. Nejčastěji padají vtípky na účet Oidipa, a to z úst Elektry, která často naráží na Oidipův poměr s vlastní matkou. Oidipus se vymezuje, že o tom přece nevěděl. Všechny vtipy tohoto typu více či méně pracují se znalostí antické mytologie nebo antického dramatu, což ale nutně neznamená, že jsou zacíleny primárně na fanoušky divadla, nebo rovnou příznivce tohoto starobylého žánru. Spousta vtipů je všeobecně srozumitelná, viz třeba scénu s vypichováním očí dále. Mnoho z nich navíc zaznívá jen tak mimochodem, takže mohou nesoustředěnému divákovi uniknout, jejich zachycení však přináší potěšení z rozklíčování odkazu a spiklenecké spojenectví s těmi, „kteří vědí“.
Příkladem může být výše zmíněný odkaz na konvenci ohledně smrti na jevišti nebo intertextuální urážky, ale nejpatrnější je to v situaci, kdy herci aranžují a „fotí“ jednotlivé výjevy ilustrující dramata, ze kterých jejich postavy vystoupily. Vytváří tak obsah pro své sociální sítě, aby měli větší sledovanost, dostávali vícero hereckých nabídek a lákali diváky do hledišť, jak sami v odkazu na sebeinscenační aspekt dnešního kulturního provozu vysvětlují. Vidíme tak Elektru truchlící nad smrtní bratra, Antigonu předvádějící probodnutí jejího nadcházejícího a taky Oidipa, jak je korunován králem, a v tu chvíli zazní od Elektry držící v ruce meč věta „Musím dávat pozor. Abych mu nevypíchla oči.“ Simulované focení působí velmi živým a dynamickým dojmem, světla blikají, hudba hraje, používají se barevné filtry i fukar. Zkrátka představení musí zaujmout, aby diváci chtěli přijít znovu.
Jak je z dosavadního popisu zřejmé, herectví je v inscenaci založené na odstupu od postavy – avšak herci nikdy nevystoupí z rámce postavy úplně, spíše s ní různou měrou splývají, nebo od ní naopak odstupují. Zatímco při focení na sociální sítě logicky vystupuje do popředí samotná postava herce/herečky, nikoli postavy dramatu, mimo tuto část aktéři zapáleně ztělesňují názory a strasti antických hrdinů a hrdinek. Přitom však kupříkladu emoce údivu či leknutí zjevně neprociťují, ale naschvál pouze markýrují a pateticky přehánějí (nebo naopak podehrávají): vyjádří je například jen nezúčastněně vysloveným „Á“ a zatřepou při tom rukama. Diváci přece chodí do divadla na dechberoucí herecké výkony…
Do představení zasáhne několikrát dotek boží ruky (papírová maketa božího prstu ze slavné Michelangelovy fresky Stvoření Adama), jejíž zjevení je vždy ohlášeno hromem. Bůh tak, podobně jako v antickém dramatu, svým způsobem udává chod celému představení, když postavy povzbuzuje k činům, později i k odchodu. Postavy však nedělají ani jedno, ani druhé, a tak se Bůh–divák, rozhodne, že raději odejde on. Když divadlo nemá kvalitní téma nebo příběh, vyhodnotí je jako nezáživné a odchází. Herci v poslední scéně usedají naproti publiku a zahajují mlčenlivé vyčkávání, kterým zkouší, kdo vydrží toto „nic nedělání“ déle. Nakonec je to závěrečná tma, která tiché minuty bez děje ukončuje.
Inscenace Tragédi zpracovává skrze, současnými českými inscenátory stále oblíbenější, antické drama otázku diváctví na divadle. Bravurně kombinuje humor s reálnou problematikou současného divadelního provozu (sociální sítě, rozpočet inscenací, divácky úspěšná vs. neúspěšná inscenace). Je nutno vyzdvihnout herce, kteří svými výkony a vzájemnou spoluprací dokáží poskytnout divákovi možnost užít si s nimi nezapomenutelnou jízdu na antické vlně trapnohumoru. Inscenace zkrátka nabízí vše, po čem by mohlo divákovo srdce prahnout – bohužel nebo bohudík pro něj v poněkud hyperbolizované formě.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO NA CUCKY – Tragédi
- Režie: Šimon Spišák
- Scénář: Šimon Spišák a kol.
- Scénografie: Karel Czech
- Hrají: František Maňák, Jakub Spišák, Klára Bulantová
Premiéra 10. května 2024, psáno z reprízy 12. května 2024 na festivalu Divadelní Flóra.
FOTO: Vojtěch Šoula
