Zpět na výpis článků

OST-RA-VAR: PřeMLSaní v Národním divadle moravskoslezském

Komedie slavného dramatika Williama Shakespeara v překladu Martina Hilského nastudovaná činoherním souborem Národního divadla moravskoslezského nabízí přesycující hostinu jazyka. Marná lásky snaha pojednává o navarrském králi Ferdinandovi a jeho příznivcích, kteří se rozhodnou odepřít si jakékoli tělesné touhy a lásku, aby se mohli nerušeně věnovat studiu. Po odpřisáhnutí pilného plnění svých závazků přijíždí na jeho dvůr francouzská princezna se svými společnicemi. Postavy se do sebe zamilují a všechny zasáhne neodolatelný chtíč, který je také ústředním motivem inscenace Romana Poláka.

Děj je zasazen do jakéhosi bezčasí: na hranici současnosti, minulosti i budoucnosti. Nejasnému rámci a hře s očekáváními odpovídá scénografie Pavla Boráka. Na jevišti Divadla Jiřího Myrona se nachází realisticky působící jezírko s kameny a nad herci visí dvě plátna k promítání prostředí děje. Scénografie a kostýmy ale také odkazují k symbolům spojeným s láskou. Zamilované postavy se setkávají u jezírka, ale většinou jen zasněně koukají do jeho hladiny a o samotě pronáší verše o své bezmezné zamilovanosti. Kdy navarrský král (František Strnad) nedokáže vydržet své i princeznino odmítání lásky, málem se v něm utopí. Jako by voda představovala lásku, ze které mají všichni strach. Jediný prostý sedlák Kotrba (Jiří Sedláček) nemá obavy se v ní pořádně vykoupat.

V přední části jeviště se nachází i několik molitanových kamenů různé velikosti. Ačkoli vypadaly realisticky, herci na jejich neobvykle lehkou váhu upozorňují a balvany po sobě dokonce házejí. Možná se jedná o odkaz na reálný život, ve kterém věci taky nejsou takové, jak se na první pohled zdají. Stejně jako očekáváme, že zamilovat se bude náročné, opak je někdy pravdou.

Výrazným prvkem, který nespočet těchto milostných symbolů umocňuje, je časoprostor. Během pár okamžiků se díky projekci ocitáme v knihovně, na hostině nebo na lovu. Jako projekční pozadí slouží i dlouhé bílé třásně, které se spouští při přechodech mezi jednotlivými scénami. Scénograf Pavel Borák zvýrazňuje význam slov o lásce, na která je kladen důraz během celého představení, promítáním nápisu LOVE nebo červených, růžových a fialových srdíček. Když to situace vyžaduje, objeví se na jevišti i dlouhý stůl se čtyřmi židlemi (například v průběhu hostiny). Symbolů a ilustrací milostných motivů je však v inscenaci takové množství, že v kombinaci se Shakespearovými verši nebylo možné se na vše plně soustředit.

Dlouhé „disko“ třásně spolu s mikrofony na jevišti vytváří díky pěveckým výstupům herců prostředí připomínající popový koncert. Zpěv tvoří nezbytnou součást představení, popěvky na verše Láska je anděl strážný, Láska je ďábel, Láska je nejmocnější anděl zla jako opakující se motiv představení vyznačují úskalí, které s sebou milostný život nese. Skladatel Michal Novinski zhudebňuje i verše o vyznání lásky, kterými otevírají druhou polovinu představení královi druzi. Písně o něco zrychlují tempo představení a nabídnou nové podněty k vnímání vedle neustávajícího toku Shakespearových veršů. Za krátkou chvíli jsem však byla schopna odhadnout, kdy k hudebnímu doprovodu dojde, a tento předvídatelný prvek mě zklamal a omrzel.

U hereckých výkonů mě v průběhu představení provázely podobné pocity. Většina aktérů se snažila své promluvy doplňovat co největšími, až nadnesenými, gesty, snad aby „ozvláštnili“ dlouhé plochy veršovaného textu. Vzhledem k výrazně erotizovaným kostýmům a obsahu replik, jejichž sexuální podtext herci často zdůrazňovali, působilo jejich herectví celkově neautenticky, a to dokonce i na poměry alžbětinské komedie. U konverzační komedie se přece jen očekává, že budou scény založené na situačních interakcích a na vztazích, které se mezi postavami rozvíjejí, avšak herci na sebe tímto způsobem spíše nereagovali. Naopak, jako by se na téměř prázdném jevišti ztráceli. Jen company tvořená studenty Janáčkovy konzervatoře Ostrava vnáší do představení dynamiku a rychlejší tempo. Na začátku představení se nebojí projevit pohyby, jimiž se sápou po svých kolezích, touhu po lásce, i přes možný trest. Dále se pak na jeviště objevují v přechodových momentech mezi jednotlivými obrazy, kdy opakovaně zpívají výše zmíněné verše a doplňují je nesynchronizovanými a přehnanými pohyby celého těla.

Některé postavy Shakespearových komedií včetně této pochopitelně vychází z určitých charakterových stereotypů, a u nich je naopak využívání nadnesených gest žádoucí, aby karikatura dostatečně vynikla. Například Sára Erlebachová v roli členky princezniny družiny Marie působí jako naivní, krásná, ovšem nedosti inteligentní slečna. Herečka zdůrazňuje zejména naivní polohu postavy, když volí gesta, která připomínají ostych: překříží nohy, tře si ruce, věty zakončuje důrazem na poslední slovo a hlas má položený nepřirozeně vysoko. Ale ke konci se nebojí podlehnout svým touhám (stejně jako ostatní).

Postava Smítka (Tomáš Krpec), který poněkud samoúčelně či nemotivovaně vystupuje jako homosexuál, kostýmem připomíná častého návštěvníka tanečních clubů 70. let: Je oblečen do růžového trika, kožených kalhot a kožené bundy, kolem krku má šáteček, vlasy nagelované a líčení zvýrazněné třpytivými stíny. Smítko také nejčastěji zpívá u mikrofonu a vystupuje tak jako hlavní „hvězda večera“. Často stojí uvolněně, s jednou nohou pokrčenou a rukama ohnutýma v loktech a mluví s velmi, někdy až přehnaně jemnou dikcí. V některých chvílích zase zvýší hlas o pár tónů a jednotlivá slova s ohledem na zmíněnou stylizaci nepřirozeně natahuje. Svým chováním působí jemně, což je ovšem v kontrastu k jeho „tvrďáckému“ kostýmu. Z obsahu jeho replik a řeči těla rozumíme, že Smítko touží po Armadovi (Pavel Juřica), kterému slouží. I ztvárnění Armada s sebou nese určité homosexuální rysy – jemný hlas, ona protahovaná dikce, dinosauří ručičky, kostým v pastelových barvách. Avšak Armando působí více nevyhraněně, ženy ho (ne)přitahují a postava tak nabourává tabu o jednoduše buď–anebo sexuální orientaci u lidí středního věku, což je věk herce hrajícího Armada, a taky věk charakteristický pro návštěvníky NDM.

Celé představení uzavírá výstup kočovných herců, kteří ústředním postavám dříve zahrály nepovedené divadlo. V tento okamžik nastává definitivní sabotáž divákova intelektu. Závěrečná píseň je schválně prodlužována a mezi jednotlivými slokami jsou dělány pauzy, které svou délkou připomínají závěr. Herci se stavějí do řady na děkovačku. Diváci začínají tleskat, ale jsou několikrát upozorněni, že ještě není konec. Diváci tedy čekají, až je herci vyzvou k potlesku. Závěr tak působí rozpaky a umocňuje bizarní vyzněníelé inscenace.

Vzhledem k tomu, v jaké míře byla inscenace Národního divadla Moravskoslezského propagována, jsem očekávala představení, které nabídne jedinečný zážitek. Jenomže tuto kombinaci scénografie, kostýmů, herectví a Shakespearovských veršů je poměrně náročné vnímat jako celek. Divák jako by byl na hostině, během které jsou přinášeny další a další chody, které už ale spíš nechce. Podvědomě se však snaží najít něco dobrého, a tak vytrvává. Jenomže v závěru zjišťuje, že se – řečeno slovy titulu – snažil marně.

Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.


  • NÁRODNÍ DIVADLO MORAVSKOSLEZSKÉ (ČINOHRA) – MARNÁ LÁSKY SNAHA
  • Překlad: Martin Hilský
  • Režie: Roman Polák
  • Dramaturgie: Norbert Závodský
  • Hudba: Michal Novinski
  • Scéna: Pavel Borák
  • Kostýmy: Peter Čanecký
  • Hrají: František Strnad, Milan Cimerák, Martin Dědoch, Vít Roleček, Petr Houska, Pavel Juřica, Tomáš Jirman, Jan Fišar, Jan Vrbacký, Jiří Sedláček, Tomáš Krpec, Sabina Muchová, Aneta Kaluža Klimešová, Viktória Pejková, Sára Erlebachová, Tereza Cisovská, Alois Bartoň, Aleš Hutník, Magdaléna Kubatková, Karolína Miková, Apolena Oujeská, Hana Piterková, Jakub Samlík, Štěpán Válek

Premiéra 10. června 2023, psáno z reprízy 29. listopadu 2023 v rámci festivalu OST-RA-VAR.

FOTO: Národní divadlo moravskoslezské