Zpět na výpis článků

Télegraphie sans fil aneb Seifert je borec!

Jako první premiéru svého nového studia, které má divákům představit malé jevištní tvary a alternativní způsoby inscenování, uvedlo divadlo Tramtárie inscenaci Na vlnách TSF inspirovanou stejnojmennou básnickou sbírkou Jaroslava Seiferta. V režii Jirky básničky se nám v ní představilo pět mladých hereček – Jana Posníková, Zuzana Zapletalová, Veronika Löflerová, Gabriela Veselá a Michaela Švédová. kdo si hraje…vyhraje Při představě divadla poezie se většině diváků vybaví nějaký těžko pochopitelný intelektuální kus. Pokouší-li se inscenátoři na jevišti analyzovat své pocity či vyložit význam básní, velmi často tomu tak opravdu je. Není se co divit, vzhledem k tomu, že lyrika (potažmo poezie) je pravděpodobně nejsuběktivnějším literárním druhem. Divadlo Tramtárie se však tomuto problému s lehkostí vyhnulo. Tvůrci rezignovali (míněno v dobrém slova smyslu) na snahu Seifertovy básně vysvětlovat a raději se zaměřili na zprostředkování svých přímých čtenářských zkušeností. Před očima se tak divákům zhmotňuje řetězec asociací a fantazií, který paradoxně vypovídá mnohem víc než kdejaký odborný rozbor. Navíc herečky (vzhledem k povaze předváděného by možná bylo na místě označit je spíše jako performerky) ani tak nehrají, jakože si hrají, a jejich očividná radost z této hry představení doslova nabíjí energií. Ve spojení s pohybovou expresivitou básně nakonec působí jako bezelstné dětské říkanky všem dětem instinktivně velice dobře srozumitelné. Ne nadarmo se také říká, že děti dovedou být nejupřímnější. V tuto chvíli už jen stačí přesvědčit diváky, že dítě se skrývá v každém z nich. A jak že to herečky dokážou? Jednoduše celé obecenstvo pomocí barevných světel a nafukovacích balónků do své hry zapojí. K tomuto splynutí jeviště a hlediště dojde v průběhu inscenace ještě jednou, téměř před koncem, čímž je zajištěno nejen napětí, ale i vytrvalost v naladění se na stejnou vlnu. ve jménu pokroku Prvním, co upoutá divákovu pozornost na jinak prázdné scéně, je holá žárovka. Elektřina jako znamení pokroku a civilizace. Vynález, který se zcela v duchu Seifertovy sbírky stal středobodem celé inscenace. Herečky, přitahovány světlem, se k žárovce neustále vracejí a potom, nabité energií, se znovu vydávají do víru dění. Podřízeny stylu nových technických objevů pak jsou i kostýmy Markéty Rosendorfové (zároveň autorka scény). Uniformní černé kalhoty a modré tričko evokující dělníky v továrně jako zástupce vzkvétající industrializace. Na tričku znaky připomínající z počátku části písmen TSF, které do sebe nakonec dokonale zapadnou a udělají z hereček „pouhé“ kostičky z tetrisu. Tento jednoduchý a přímý styl není narušen ani použitými rekvizitami. Po celou dobu je využito jen čtyř nafukovacích plážových balonů. Zbytek je ztvárněn pohybem či přímo těly hereček. Inscenace tak nesklouzává k doslovnosti ani popisnosti. Po celou dobu zůstává důležitým prvkem divákova imaginace, díky jejímuž zapojení se ani na vteřinu nepřestane nudit. ananas bananas Nejenže inscenace Na vlnách TSF Jirky básničky při své premiéře rozehrála celý fyzický prostor divadla, a to včetně hlediště, ona se doslova „vznášela“ i ve vzduchu. Důkazem byl moment, kdy si diváci bez jakéhokoliv zjevného pokynu v jednu chvíli zcela synchronně přestali pinkat nafouknutými balónky a zaměřili svou pozornost požadovaným směrem. Navíc inscenace skrývá pomyslnou třešničku na dortu, ač v tomto případě netradičně na začátku. Na otázku: „Je vaše piáno dobře naladěno?“ by tedy inscenátoři mohli upřímně odpovědět ANO! Režie: Jirka básnička Hrají:  Jana Posníková, Zuzana Zapletalová, Veronika Löflerová, Gabriela Veselá, Michaela Švédová Scéna a kostýmy: Markéta Rosendorfová Zvuk: Vladimír Derner Light design: Zdeněk Hrbek Premiéra: 22.11.2010