Divadelní inscenace Vykouření (prem. 2022) brněnského Divadla Husa na provázku vznikla jako reakce na kauzu z roku 2018, kdy v průběhu představení Naše násilí a vaše násilí během festivalu Divadelní svět Brno vběhli na jeviště protestující členové ultrakonzervativního hnutí Slušné lidé a představení přerušili.
Režisér Jiří Havelka v inscenaci Vykouření tematizuje aspekty veřejné debaty, někdy spíše hádky, která se kolem inscenace chorvatského režiséra Olivera Frljiče strhla a jež je v mnoha ohledech kontroverzní ‒ vyvolala bouřlivé reakce nejen při brněnském uvedení, ale i na svých dalších festivalových štacích. Inscenace se totiž dotýká kulturních rozdílů mezi dvěma velkými světovými náboženstvími, v obecnější rovině pak postavení Západu vůči Východu a různých bariér, jak fyzických (uprchlické tábory a nepropustné hranice), tak i mentálních (odmítání solidarity), jež mezi nimi stojí. Hnutí Slušní lidé se nelíbily v inscenaci použité prostředky, konkrétně absurdně-groteskní humor (především scéna, ve které Ježíš znásilňuje muslimku), neboť podle nich jejich prostřednictvím inscenace zesměšňuje křesťanství. Vtrhli proto na jeviště a vytvořili před herci živý řetěz, aby nemohli dále hrát. Kardinál Dominik Duka dokonce podal na divadelníky žalobu a požadoval omluvu, protože prý inscenace zasáhla do jeho svobody vyznání. Od soudu požadoval rozsudek, který by jasně řekl, co je ještě umění a co je již zesměšňování jiných osob a zásah do jejich práv. Právě eskalace těchto žalob navedla Jiřího Havelku k zinscenování Vykouření jakožto reakce na tuto událost, především na její filozoficko-estetickou stránku.
Co tedy určuje, co vše se dá považovat za umění? Kde je hranice mezi porušením cizích práv a pouhou
přímou konfrontací s realitou? Nestačí mít pouze otevřenou mysl, aby člověk tuto hranici poznal?
Můžu soudit něco, co jsem neviděl?
Já osobně jsem inscenaci Naše násilí a vaše násilí neviděla, stejně tak jako mnoho dalších lidí, a proto se domnívám, že nemůžu hodnotit to, jak moc se mohla dotknout osobního přesvědčení někoho jiného, a celkově co je v inscenaci, kterou neznám, vhodné a co již není. Našlo se však spoustu lidí, kteří se do útoku na herce, inscenátory a vedení festivalu pustili i přesto, že inscenaci na vlastní oči vůbec neviděli. Výše zmínění Slušní lidé vtrhli na jeviště již po deseti minutách představení se slovy, že čekali dostatečně dlouho a že inscenace je zjevně plná perverzností.
Symbolika na divadle
Inscenace je pomyslně rozdělena do dvou částí. V té první je s nadsázkou znázorněna celá kauza a její dozvuky. Slyšíme nenávistné komentáře, směřované na herce, typu „Jste ostuda a odpad národa“, „komediantská šmíra“ nebo „vás nikdy nenapadlo, jak jste zbyteční?“. Vracíme se ke stejným obrazům, které tehdy pobouřily část publika na festivalovém představení v Divadle Husa na provázku. Zejména k obrazu, ve kterém Ježíš znásilňuje muslimku. Tato scéna je nejdříve zahrána herci, jejichž kostýmy skutečně odkazují k postavám muslimské ženy a Ježíše, poté se ale přehraje ještě několikrát vždy s jinými postavami, například s Voskovcem a Werichem, což umocňuje její komediálnost a zdůrazňuje, že podstatou scény není samotné vyobrazení násilného aktu, ale spíše jeho přenesený, metaforický význam (jinými slovy se zdůrazňuje, že dění na scéně může v závislosti na kontextu nabývat různých významů). Nebo ke scéně, kdy herec nejdříve zdánlivě neproblematicky znázorňuje ukřižovaného Ježíše, ale pouhými drobnými změnami kontextu (přidáním kruhů k rozpřaženým rukám a změnou kostýmu) se z něj může stát například gymnasta na kruzích. Havelka tak názorně ukazuje obraznou, metaforickou či znakovou povahu divadla, kdy určitá věc, gesto, slovo nemusí odkazovat jen ke svému mimoestetickému významu, ale může na základě kontextu, znalostí publika a více či méně kontrolovaných asociací nabývat v rámci představení nejrůznějších významů.
Nejdůležitějším momentem první půlky inscenace je to, že je divákovi divadelními prostředky „vysvětleno“, jaký význam má symbolika na divadle; a že vše, co se na divadle odehraje, je fikce, která může například pouze reflektovat nějakou zdánlivě zcela jinou situaci, než je na jevišti zobrazována. Tedy například postavu Ježíše hraje herec z Divadla Husa na provázku konkrétním způsobem, který se hodí pro poselství inscenace – herec Ježíše jen znázorňuje, a to nikoli jako náboženský symbol, ale v případě původní Frljičovy inscenace, evokované ve Vykouření, jako symbol křesťanství a jeho často násilných zásahů zejména vůči islámu. To samé platí o znaku ve smyslu, že znak na divadle může být například konkrétní předmět, který znázorňuje ten stejný předmět v běžném životě, ale také může být nositelem jiného významu. Tento zobrazovací princip je znázorněn prostřednictvím akce s čokoládovým pudingem, kdy jej herec používá nejprve jako puding (jí ho), ale postupně přitahuje stále větší pozornost publika k jeho barvě a struktuře, čímž pudink začíná být v představení chápán jako znázornění výkalů. Tímto divadelním příkladem, a mnoha dalšími se inscenace snaží divákovi předat poznání, že ne vše na divadle je „skutečné“ ve smyslu že jde skutečně o danou věc, a obrací jeho pozornost ke znakové a hravé, s fantazií pracující podstatě divadla.
Kde je tedy hranice mezi uměním a trestným činem a proč je důležité mít otevřenou mysl?
Druhá část inscenace již není tolik teatrální, nýbrž se jedná o diskuzi, kdy herci sedí u dlouhého stolu a sdílí své názory týkající se náboženství, toho, co si umění může a nemůže dovolit, a také vzájemného respektu. Každý herec ztvárňuje jiný názor, přičemž se jedná o výroky lidí, kteří se k tématu v době kauze vyjadřovali (jde např. výroky Dominika Duky nebo oficiální stanovisko festivalu Divadelní svět Brno). Cílem je zobrazit škálu názorů, které tehdy zaznívaly, a umožnit divákům vnímat rozmanitost postojů, zamýšlet se nad tím, které argumenty jim přijdou relevantní a které nikoli.
Jedna strana se například ohrazuje, že když je možné veřejně ukázat, jak Ježíš znásilňuje muslimku, mělo by být také možné zinscenovat, jak skupina mužů znásilňuje dívku nebo postiženou osobu. Dalším tématem v této diskuzi je reálná situace prezentovaná jako příklad náboženské nesnášenlivosti muslimů, kdy firma prodávala kostým sexy jeptišky a sexy burky na Halloween, na základě stížností ze strany místní muslimské komunity byl pak po pár dnech kostým burky z prodeje stažen, kdežto kostým sexy jeptišky zůstal, i když křesťané také protestovali. Herec zastupující rozhořčeného občana pak shrnuje, že „u nás“ v západní společnosti zjevně panuje svoboda slova a projevu, ale ve východních zemích by vám za podobnou provokaci mohli ustřelit hlavu.
Všechny situace, o kterých se ve druhé části inscenace mluví, přitom byly humorným způsobem zinscenovány v první části a většina publika se jim smála. Zároveň si však díky jejich narativnímu připomenutí ve druhé části můžeme uvědomit, že jejich performativní zobrazení v první části není jen samoúčelnou provokací, ale že tyto scény nesou silnou myšlenku. Koneckonců, nemělo divadlo odjakživa publikum šokovat? Nemělo by nastiňovat aktuální a palčivá témata, jako tomu bylo například u Osvobozené divadla (když už vidíme na jevišti Voskovce a Wericha)? Nemá divadlo vyvolávat diskuzi?
To jsou otázky, které nemají konkrétní odpověď a každý má právo si na ně odpovědět svým způsobem. Zdá se však zřejmé, že by divadlo především nemělo přímočaře podsouvat konkrétní názor, nýbrž naopak přimět diváka k zamyšlení nad konkrétní situací, k formulování vlastního postoje k určitému tématu. Já jako divák mám právo nechodit na inscenaci, když mě nějakým způsobem už předem pohoršuje. Mám právo se k ní vyjádřit, ale vždy s respektem k inscenátorům a k dílu, které ke mně osobně třeba nepromlouvá, ale k jiným by mohlo. Proto inscenace Vykouření divákovi nepodsouvá, který názor je správný, jestli bylo nebo nebylo vhodné přerušit představení Frljičovy inscenace, či kde jsou hranice mezi uměním a nezasahováním do práv druhých, ale stále znova vybízí k diskuzi, k zamyšlení a k vlastní reflexi. Stejně jako tomu ostatně bylo i u inscenace Naše násilí a vaše násilí.
Autorka je studentkou 2. ročníku bakalářského programu Divadelní studia na Katedře divadelních a filmových studií Univerzity Palackého v Olomouci.
- DIVADLO HUSA NA PROVÁZKU – Vykouření
- Režie: Jiří Havelka
- Dramaturgie: Martin Sládeček
- Scéna: Martin Ondruš
- Kostýmy: Luděk Kellner
- Rekvizity: Petra Jiránková
- Asistent režie: Ctibor Němec
- Inspice: Hana M. Senková
- Foto a trailer: David Konečný
- Hrají: Dalibor Buš, Růžena Dvořáková, Vladimír Hauser, Milan Holenda, Dušan Hřebíček, Jan Kolařík, Sylvie Kee Krupanská, Tereza Maxmilián Marečková, Dominik Teleky, Tereza Volánková, Zdislava Pechová, Michal Sikora j.h., Ctibor Němec j.h.
Premiéra 11. listopadu 2022, psáno z reprízy 10. listopadu 2024 v Divadle Husa na provázku.
FOTO: David Konečný
